Muž s velkým srdcem dobrodruha, život provoněný dálkami, znalec mnoha řemesel, 8 jazyků a statečný odbojář za 2. světové války.
(* 12. 3. 1895 Praha, † 13. 2. 1942 Mauthausen) – český cestovatel a spisovatel
Dobrodružství v knihách
„ ‚Nemohu schvalovat způsob, jakým jednáte s domorodci, Swane! Už jsem léta vedoucím inženýrem, ale něco podobného nepamatuji. Najatí Indiáni nejsou zvěř! Varuji vás, všiml jsem si zrovna dnes odpoledne, když jste udeřil pěstí do obličeje muže z kmene Sakarto, jak jste se za ním díval! Upozorňuji vás, že právě tito Indiáni jsou mistři v zacházení se svými foukačkami a dovedou vyfouknout otrávený šíp docela tiše. Počkejte, ukáži vám, jak vypadá taková věcička, po které se velice rychle odchází na věčnost!‘– Inženýr Jaris vstal a odešel do svého stanu. Po chvíli se vrátil a ukazoval dozorci nepatrný předmět. Byla to asi sedmnáct centimetrů dlouhá, velmi slabá tyčinka, na jednom konci ostrá jako jehla, na druhém konci obalená něčím podobným vatě. ‚Podívejte – tohle je šíp z foukačky. Tady, na ostrém hrotu je napuštěn jedem. Nejmenší škrábnutí a v několika minutách je zasažený mrtev‘…„
Se zatajeným dechem čteme dobrodružstvím nabité povídky Otakara Batličky, situované do exotických krajů celého světa, které autor sám dokonale poznal. Těžko ale dnes určíme, kudy přesně vedly jeho cesty. Nepsal si deník, nezůstal po něm cestopis, jen několik pozdravů z cest a vzpomínky jeho kamarádů, kterým Batlička vyprávěl o toulkách světem.
Toulky světem
Syn úředníka z pražského Podskalí začal studovat gymnázium v ulici Na Smetance, ale zůstal v něm jen do tercie. V roce 1909 se jednoho odpoledne sebral, řekl otci, že se jde projít – a zmizel. Za měsíc přišel lístek z Argentiny: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně. Ota!„
A tak začaly toulky Otakara Batličky světem. Živil se jako gaučo v Argentině, potápěč v Rio de Janeiru, rybář na Amazonce. V roce 1910, s výpravou polského inženýra Ovczarka, vyměřoval trasu budoucí železnice v západobrazilském státě Mato Grosso. Procestoval takřka celou Jižní Ameriku. S krajanem Josefem Archerem přešel kontinent do Peru, kde v jednom z inckých měst objevil tajemství indiánských pastí smrti – ve zdech byly umístěny malé čočky, které soustředily sluneční světlo a rozžhavily vzduch v kobce…
V roce 1914 se nakrátko objevil v Mexiku, ale ještě téhož roku byl zas v argentinském Buenos Aires. Tam se dozvěděl, že vypukla první světová válka. Jako rakouskouherský příslušník měl povinost se přihlásit na rakouském místním konzulátu a na norské lodi odplul do Evropy. U skotských břehů však loď potopili Angličané, poté, co zjistili, že pašuje měď a ledek pro Německo. Batlička byl zajat, internován ve Skotsku a na ostrově Man. Ze zajateckého tábora uprchl, nějakou dobu obchodoval v Londýně se známkami. Poté se vydal opět do světa – pobýval v Alexandrii, Suezu, pak zas na kanadském poloostrově Labrador. Kvůli nemoci se vydal do teplých krajin, a tak se Batlička stal plavčíkem na zámořské lodi. Krátce žil v senegalském Dakaru, pak zase v Honolulu na Havajských ostrovech, v Austrálii zkoušel hledat zlato, v Šanghaji byl policistou. Znovu se dal najmout na loď, do Ameriky doplul už jako kormidelník. Prošel přes celé Spojené státy americké až do New Yorku, kde se nechal zaměstnat jako řidič metra…
Na svých cestách Otakar Batlička nosil pytle s kávou, byl plavčíkem, hazardním hráčem i obchodníkem, v San Francisku měl prádelnu… Po devítiletém putování se koncem roku 1918 vrátil do Prahy, nastoupil do zaměstnání jako úředník Elektrických podniků, vydržel to však jen měsíc a vydal se na druhou cestu kolem světa. V Praze se znovu usadil roku 1920, tentokrát natrvalo.
Telegrafista a odbojář
I doma vystřídal Otakar Batlička celou řadu povolání. Byl nočním hlídačem, vedl boxerskou školu, provázel cizince po Praze (ovládal 8 jazyků). Patřil k předním evropským znalcům jazyka guaraní, používaného hlavně v Paraguayi. Zaujala jej radiotelegrafie, sestrojil jednu z prvních vysílaček u nás (volací znak OK 1 CB), s jejíž pomocí byl v kontaktu s radioamatéry z Austrálie a Afriky, s polárními výpravami – v éteru byl, stejně jako ve svém životě, tulákem. Vedl i kroužky mladých radiotelegrafistů. Od konce 30. let psal povídky pro časopis Mladý hlasatel, v roce 1940 vydal svůj první román, nazvaný Rájem i peklem. Celkem napsal přes 180 povídek, které vyšly jednak časopisecky, jednak v podobě souborů sestavených B. Jírkem: Na vlně 57 metrů (1965), Tábor ztracených (1970) a Tanec na stožáru (1979).
V době okupace se přes odpor rodiny zapojil do odboje a stal se telegrafistou skupiny „Obrana národa – Východ“. V roce 1941 byl zatčen gestapem, vězněn na Pankráci, v Terezíně a nakonec v Mauthausenu, kde byl zastřelen při pokusu o útěk. „Nesmíme zůstat pod botama vetřelců, vlastenci mají právo i povinnost obětovat svoji krev na oltář vlasti…„
Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
