Barcelona – Akvárium i Casa Batló

Barcelona má svou Ramblu, přesněji řečeno své Rambly. Oněch „1200 nejslavnějších metrů Španělska“, jak se o tomhle bulváru plném lidí a platanů často hovoří, totiž mění své jméno stejně rychle, jak jím procházíte. Z kopečka je to pohodlnější, a tak z Plaça de Catalunya vychází Rambla de Canaletes, za kterou následují Rambla dels Estudis, de Sant Josep, dels Caputxins a de Santa Mònica, najednou jste na Plaça Portal de la Pau, před sebou máte kruhový objezd, z jehož středu se tyčí padesátimetrový železný sloup se sochou Kryštofa Kolumba na vrcholu, přes záplavu aut nevidíte nikam dál a říkáte si: „A to je všechno? Takhle to tady prostě skončí?“ Ne. Vaše cesta po Ramble zde určitě končit nemusí.

Když se po přechodech propletete na druhou stranu, octnete se na začátku Port Vell, Starého přístavu, a zjistíte, že Rambla pokračuje dál! Není to už honosný bulvár, nýbrž dřevěná lávka se zvlněným ocelovým loubím, v němž je zasazeno veřejné osvětlení. Jmenuje se Rambla del Mar a s historickou Ramblou vlastně nemá kromě jména nic společného, ale na druhou stranu je to její logické pokračování. Barcelona jako by se tu konečně jednoznačně přihlásila také k moři, na jehož břehu leží. A to přihlášení je hned dvojí. Na konci mola Espanya, kam Rambla del Mar ústí, už totiž čeká Lʼaquàrium, největší veřejné akvárium na světě věnované Středozemnímu moři. Příležitost podívat se do takového zařízení si nemůžete nechat uniknout.

Za poznáním moře do akvária

Barcelonské akvárium bylo otevřeno v roce 1995, od počátku s jasným záměrem, že bude institucí sice volnočasovou, ale zároveň také vzdělávací, s heslem „poznáním k lásce, láskou k ochraně a ochranou k zachování“. O výzkumných a ochranářských projektech, na nichž se akvárium v posledních letech podílelo, stejně jako o vědeckých institucích, s nimiž spolupracovalo, se lze dočíst na jeho internetových stránkách. Potenciálního návštěvníka především zajímá, co ho čeká po zakoupení vstupenky. Není toho málo. I když Středozemní moře je hlavním tématem, dostane se rovněž na moře tropická a v malé míře i na tropické sladké vody. Hlavní mořská část expozice je umístěna v podzemí. Logicky, protože jenom v 21 očíslovaných nádržích je něco k 4,5 milionům litrů vody. Představte si tisícovku dobře narostlých indických slonů – zhruba tolik ta voda váží. 

Některé menší nádrže očíslovány nejsou, totéž platí pro vesměs sladkovodní nádrže v patře. V celé expozici je dohromady 66 nádrží různé velikosti a v nich více než 450 druhů živočichů v celkovém počtu asi 11 000 jedinců. Středomořská část je uspořádána tak, že vede návštěvníka od pobřeží postupně směrem na volné moře a zároveň hlouběji pod hladinu. Začíná se porovnáním dvou společenstev z mělkých pobřežních oblastí – skalnatých a písčitých. V nádrži písčitého pobřeží můžeme obdivovat dokonalou kamufláž jazyků obecných (příbuzní platýsů), kteří dokážou přizpůsobit zbarvení a kresbu svrchní strany svého těla písku, na kterém právě leží. A já si tu nacházím svého osobního favorita, kterého už těžko něco překoná, kouzelného raka poustevníčka, který čile pobíhá po nádrži v ulitě, na které rostou dvě sasanky. 

K zajímavostem patří „žraločí školka“, menší nádrž, v níž jsou zavěšena vyvíjející se vajíčka máček a na dně polehávají různě velká mláďata, ale také pohled přes prosklenou stěnu do odchovny, kde jsou malá akvária pro rozmnožování koníčků, máček, bezobratlých jako ježovek nebo sépií, ale také trychtýře a Erlenmeyerovy baňky s množícím se fytoplanktonem a zooplanktonem, pro mláďata nezbytnou potravou. O titul nejkrásnější nádrže může směle soutěžit ta, která představuje společenstvo z oblastí, kde rostou koráli. To jsme se dostali již do hloubky 25–45 m, na skalnaté mořské dno, kde v přírodě je už jen málo světla. V akváriu to neplatí, a tak si můžeme vychutnávat nádherné červenožluté rohovitky, mezi nimiž plavou kanicové červení a parmovci bezvousí. 

Víte, proč jsou ryby i koráli žijící v tomto prostředí převážně červení či oranžoví? Protože červenou část spektra pohlcuje voda jako první, do uvedené hloubky proniká v přírodě prakticky už jen modré světlo, a tak jsou zde červeně zbarvené organismy téměř neviditelné – proměněny v modré stíny jsou velmi dobře maskované před predátory. Kanicové červení jsou mimořádní svým způsobem života. Jde o tzv. protogynní hermafrodity, u nichž se všechna mláďata rodí jako samice. Žijí v harémovém uspořádání s jedním samcem (u obzvláště početných skupin s několika) a velkým množstvím samic. Když samec uhyne nebo je ze skupiny odstraněn, promění se jedna z největších samic během několika týdnů ve funkčního samce.

Nejširší nabídku průvodců a map Španělska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Na skok do tropických moří

Za středomořskou částí následuje několik stejně velkých nádrží, které představují ryby z tropických moří – z Karibiku, Rudého moře, z oblasti Velkého bariérového útesu – a také ryby jedovaté a nebezpečné. A pak přichází pro většinu návštěvníků určitě vrchol celé expozice, Oceanárium. Kruhová nádrž o průměru 36 m a hloubce 5 m, 3,7 milionu l vody a v ní společenstvo paryb a ryb Středozemního moře včetně dvou druhů žraloků, sib deskozubých, murén, obřích kaniců a dalších a dalších. Nádrží vede 80 m dlouhý tunel o dvou částech. V té první probíhá na okraji nádrže, takže návštěvníci mají po levé ruce zeď, ale ve druhé části již vede přímo nádrží, s vodou všude okolo a rybami plujícími nad hlavami procházejících, resp. na pohyblivém chodníku pomalu projíždějících návštěvníků. Pak už jen nádrž věnovaná tropickým atolům a eskalátor jedoucí z podzemí vzhůru. Ale nezoufejte. Kdo chce, může se dolů znovu vrátit a dát si celou trasu ještě jednou. Kdo ne, pokračuje do prvního patra, kde expozice Planeta Aqua představuje tropické řeky na horním, středním a dolním toku, k tomu připomínku chladných oblastí v podobě expozice tučňáků Humboldtových a také nádrže s medúzami.

Chutě Barcelonety

Nebude se vám chtít odcházet. Ale až se k tomu přinutíte, máte to už jen pár stovek metrů do Barcelonety, lidové čtvrti vybudované na principu vzájemně kolmých ulic v 18. století mezi Starým přístavem a plážemi. Dnes je tam kromě Muzea katalánské historie a bohatě zásobené tržnice také spousta restaurací specializovaných na ryby a dary moře. Takové pokračování v prozkoumávání podmořského světa jinými prostředky. Mám tam dva oblíbené podniky, jeden vám prozradím – Pasa tapas. Proč? Inu, z několika důvodů. Prostředí lidové, ceny přiměřené, pokrmy lahodné, ale hlavně: mají otevřeno do tří do rána. I když se v Barceloně žije do pozdního večera, většina restaurací zavírá o půlnoci, nanejvýš v jednu, a to ještě jen v pátek a v sobotu. Když jdete na pozdní večeři třeba po koncertě, jako naposledy já, a dorazíte do podniku v půl jedenácté, chvíle navíc se hodí. A za druhé: na čepu mají Turii. Tomuhle valencijskému polotmavému ležáku typu Märzen z praženého sladu se jen těžko odolává, za mě je to nejlepší španělské pivo, jaké jsem pil.

Casa Batlló: Gaudí nesmí chybět

Po trochu netradičním námětu jak strávit v Barceloně půl dne, přidejme ještě jeden tip na návštěvu klasické památky, která ale nedávno přišla s několika novinkami a pro leckoho může být docela překvapením. A tak jsme konečně u Antoniho Gaudího a domu Casa Batlló na třídě Passeig de Gràcia. Gaudí ho vytvořil v letech 1904–1906 z nenápadné stavby na výborné adrese, kterou rok před zahájením prací zakoupil bohatý obchodník a průmyslník Josep Batlló pro svou rodinu. Z onoho původního domu nezůstalo prakticky nic. Gaudí místo něj vytvořil dílo, které připomíná fantaskní sen, dům, který se dá jen s největším přimhouřením očí označit za modernistický nebo secesní. Jediné přiléhavé označení je, že jde o dům – gaudíovský. Jakýkoli pokus o exaktní popis naráží na nedostatek přiléhavých výrazů. Přezdívka Casa dels ossos (Dům kostí) vychází z četných organických prvků odkazujících na kostru, oblouk střechy se přirovnává k hřbetu draka či nějakého prehistorického ještěra, páteř podobného tvora připomíná i schodiště z předsíně do hlavního patra bytu Batllóových, hlavnímu obývacímu pokoji se přezdívá „Sixtinská kaple modernismu“, podkroví s řadou bílých oblouků zase „břicho draka“, ale to všechno je k opravdovému vystižení skutečnosti pořád málo.

Po rozsáhlé rekonstrukci z roku 2019 přibyly dvě atraktivní multimediální a, jak se dnes s oblibou říká, imerzivní (ať už to znamená cokoli) expozice. Na samém začátku prohlídky, v někdejším sklepě na uhlí, je to Gaudí Dôme, dílo španělského tvůrce Miguela Alonsa. Temný kruhový prostor s pohyblivým chodníkem, uprostřed stůl a u něj sedící, spící-snící postava, ve stěnách přes 1000 kruhových displejů, k tomu 21 zvukových kanálů – cesta ke kořenům Gaudího inspirace přírodou, hledání onoho okamžiku jedinečného osvícení geniálního tvůrce. A úplně na konci Gaudí Cube od turecko-amerického umělce nových médií Refika Anadola, šestistranná LED krychle, projekce na všech čtyřech stěnách, pod nohama i nad hlavami návštěvníků, instalace „V Gaudího mysli“ využívající obrovský digitální archiv či knihovnu Gaudího díla, vytvořenou mj. i za pomoci AI. Ale to ještě není z novinek všechno. Pokud si koupíte alespoň stříbrnou vstupenku (existují tři stupně – modrá, stříbrná a zlatá), nedostanete k ní pouze audioprůvodce, ale rovnou tablet s výjevy virtuální reality. Kromě výkladu v 15 jazycích a originálního hudebního doprovodu od Daniho Howarda vám tablet na příslušných místech také ukáže, jak vypadal daný interiér před sto lety, když byl dům plně zařízený a obývaný rodinou Batlló. Casa Batlló se tak zařadila do čela moderních muzeí dělajících čest 21. století.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.