Jedu si to takhle odpočinout na babetě ke strejdovi Jeníkovi, vyšetřil jsem si hodinku na spánek, ten bodne. Při vstupu na dvorek vidím starého známého Reného a pár dalších lidí a před nimi višňovici, spánek asi nebude. Postupem času mi je jeden z nich čím dál víc povědomější..Liška! Toho bych na dvorku u strejdy Jeníka nečekal..co tu dělal?
Ondro loni jsi, zprvu nenápadně, navštívil banátský festival, kde se vůbec zrodila myšlenka podívat se do Rumunska a do českých vesnic v Banátu?
Do Rumunska jsem přijel navštívit přítele Reného Kubáška který až do února 2015 působil jako ředitel Českého centra v Bukurešti. A dělal tam skvělou práci. Tamější České centrum se díky Renému, velvyslanci Jiřímu Šitlerovi i jejich spolupracovníkům stalo jedním z nejzajímavějších ohnisek bukurešťského kulturního dění. Od hudby, přes film, výtvarné umění až ke vzdělávání.
Podařila se jim zvláště jedna mimořádná věc, a to propojení aktuální české kultury s místní živou kulturní a občanskou scénou. Tohle jsem chtěl vidět a zažít. A nabídka byla o to lákavější, že jsem mohl návštěvu denní i noční Bukurešti spojit s výpravou do Banátu, kam jsem se chtěl již roky podívat, ale nenašel jsem k tomu příležitost. Až teď. A stálo to za to, už nikdy nic nebude jako dřív.
Banát 2014
Rumunsko plné předsudků. Jaký ty jsi měl dříve dojem z této země ještě před první návštěvou a změnil jsi později názor?
Do Rumunska jsem nejel s předsudky, i když vím, že jsou mezi lidmi hodně rozšířeny. Rumunsko platí za chudší zemi v rámci EU, ale je na druhou stranu je vidět, že urazilo obrovský kus cesty. Každý z nás má určitě nějakou vzpomínku, s níž to subjektivně srovnává. Já si vybavuji dvoudenní cestu vlakem k Černému moři někdy v roce 1984. Každou chvíli vlak někde zastavuje a čeká.
Zvláště v rumunské krajině, v těch místech místě širé a přehledné, to bylo hodně intezivní. Jen na několik desítek metrů jsme se ocitli opakovaně u romských osad z chatrčí ze dřeva a hlíny. Poprvé jsem se tam setkal s touhle realitou. Ale to byla dětská vzpomínka vytržená z kontextu. Rumunsko má mnohem více tváří a je i vzhledem ke své velikosti a různorodosti obrovsky pestré. V Bukurešti jsem se setkal s řadou zvláště mladých lidí, kteří stojí u generační a myšlenkové proměny současného Rumunska. Odmítají těžkopádnou, pupulistickou a zkorumpovanou politiku.
Těžko se v ní mouhou občansky realizovat, zůstává jim uzavřená, protože na ni mají oprávněné, ale nepohodlné nároky. O to více kreativní jsou tam, kde cítí volný prostor. Je to vidět jedinečně právě na kulturní scéně v Bukurešti, v níž se snadno přistihnete u pocitů jak vystřižených z Česka nebo Berlína začátku 90. let minulého století – a přece zcela současných. Něco velmi zajímavého se probudilo a před očima se to rozvíjí.
Česká komunita v Rumunsku. Šest českých vesnic na úpatí Karpat a těžko uvěřitelná početná česká komunita, která žila skoro 200 let v zapomnění. S jakými myšlenkami jsi z první návštěvy odjížděl?
Odjížděl jsem s pocitem vděku, že jsem se tohoto světa mohl ponořit, a zároveň s obavami o jeho přetrvání. Vývoj je dost neúprosný a život, tak jak v Banátu v minulých dvou staletích jen s malými změnami běžel, se vytrácí. Ale právě proto mě o to více nadchlo, jakým způsobem jste dokázali zapustit festival v Banátu do místní komunity. Je to samozřejmě nový prvek, který místní prostředí nevyhnutelně mění, ale nikoliv tak, že by ho rušil nebo ničil.
Spíš naopak, dotváří tím, že se neodehrává v Banátu jako v nějakých exotických kulisách, nýbrž ve spolupráci a ku prospěchu místních lidí, kteří se na něm různým způsobem podílejí. Prostě v respektu k těm, kteří zde trvale žijí. Takový model, který je šetrný k místu a jeho lidem, zároveň jim přináší nové (i ekonomické) příležitosti, hostům poznání a všem k tomu ještě radost z hudby, to je prostě model, jak by věci měly fungovat v 21. století.
| Přečtěte si i článek Banát 2015: Jak bude letos vypadat krajanský festival. |
Bývalého ministra školství se nemohu nezeptat na dojem ze školství v Banátu. Během festivalu sis prohlédl eibentálskou školu, potkal ses s českou učitelkou Katkou…
Tam moje kroky vedly nejdřív. S Kateřinou, učitelkou vyslanou ministerstvem školství na pomoc krajanům do Eibenthalu, jsme strávili hodiny debatami i čas s místními dětmi. Skláním se před jejím nasazením, empatií a schopnostmi a taky podporou její rodiny, bez níž by to nebylo možné. Jen si představte, jaké to je, když v zimě na dlouhé týdny zapadnete ve zcela nepřístupném údolí, tuhá zima vám do domu leze všemi škvírami, nebo po vytrvalých deštích říčka vyplaví vesnici, vezme mosty a na několik dní zlikviduje přístupovou cestu.
Kateřině i ostatním vyučujícím se daří v dětech udržovat povědomí o české kultuře, rozvíjet jazyk a připravovat je na život, který mnohé z nich odejdou žít zpět do Česka, jen zlomek zůstane. Česká vláda by neměla polevovat v této podpoře a učitele do českých vesnic dál vysílat. Podmínky, ve kterých učí, si málokdo dokáže představit. Ještě jako ministr jsem se setkal i dalšími učiteli, například kteří učí krajanské komunity v Brazílii a Argentině. Moc se o nich neví, ale jsou to obdivuhodní lidé.
V nedávném rozhovoru se Lucka Redlová zmínila, že tvoje účast na festivalu tak trochu charakterizuje i společnost, která ho vyhledává. Jak ses na akci cítil? O kulturu se poměrně dost zajímáš a jistě můžeš srovnávat s jinými zážitky.
Nevím přesně, na co Lucka narážela, ale mohu potvrdit jedno. Festival v Banátu je zcela jedinečný. Chodím často na koncerty, na festivaly ale čím dál méně. Popravdě řečeno, na vychutnání hudby to není, a festivaly si často spíš na atmosféru hrají, než že by ji skutečně měly. Vlastně jsem v poslední době zpravidla odcházel otráven. Zato festival v Banátu mě sebral, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Jednak kouzelné místo, které nemá srovnání.
A zadruhé neexistující nebo zcela minimální odstup mezi kapelami a návštěvníky. Nejde ani tak o to, že formát akce umožňuje volně proplouvat mezi pódiem, parketem a občerstvením a zapříst hovor s kýmkoliv. Spíš tam prostě není bariéra při sdílení hudby. Ten pocit, že jste daleko, kdesi v pustině, uprostřed hor, jenom vy, hudba a s vámi lidi, kteří si cení toho jedinečného okamžiku stejně jako vy. Pak už jen příroda okolo. Otočíte se a pár kroků od pódia stojí místní mámy a babičky s langoši nebo soused s čerstvými pstruhy. To chceš.
Festival se loni trochu roztáhl, i přes to, že nemůžeš srovnávat s minulými ročníky, jak se ti líbila atmosféra na jednotlivých místech. Nově jsme zřídili malou stage přímo v hospodě “U Medvěda” a také jakýsi elektronická chill out přímo u kadibudek.
Stage U Medvěda je výborná, protože je na blízko, takže si třeba poslechneš unplugged kapelu, která to pak rozbalí večer, a taky má terapeutickou funkci. Dobře se tam rozpouští kocovina prvním pivem. Chill out za kadibudkami na palouku se určitě osvědčil. Já tam na drum’n’basových setech strávil pěkných pár hodin. To rozložení mi přišlo vlastně ideální. Zvukově se to nemíchalo a přitom to bylo velmi blízko. Ale kadibudky bych příště přece jen posunul dál…
Banát 2014
Ačkoliv tě většina veřejnosti zná jako politika a bývalého šéfa Zelených stál jsi například i u zrodu kapely Lesní zvěř, kde ještě občas hostuješ. Co pro tebe znamená hudba dnes? Občas někde zahraješ i jako DJ, tohle je tedy oficiální nabídka k vystoupení v Banátu.
Hudbou pořád hodně žiju. Jasně, člověk má práci, děti, povinnosti. Ale pořád se snažím hledat, neustrnout. Ale nehledám jen v nových věcech. Někdy člověk objeví netušené roviny v těch starých, třeba i v těch, které si myslel, že dávno dobře zná. Vlastní životní zkušenost ti najednou odhalí blízkost i tam, kde jsi o ní neměl tušení. Tíhnu spíš k intimní, silné hudbě, bez ohledu na žánr. Když ale hraju jako DJ, chci, aby lidi tančili tak zběsile jako já sám za pultem. Tak třeba se domluvíme. I Lesní zvěři by Banát tak slušel!
Když se podíváš na letošní line up, jaké kapely by sis určitě nenechal ujít?
Určitě Ankramu, jsem zvědav, jak jim to na místě sedne. Líbí se mi jejich zadumaná poloha, jsou dost uvěřitelní. Mám slabost pro noise, takže určitě bych si nenechal ujít shoegazové Planety. TySyčáci, WWW Neurobeat… No a samozřejmě se kouknu na Lucku, kam se zas posunula 🙂
Po volbách, kde vám k překonání hranice pěti procent chyběl doslova kousíček, jsi opustil českou politickou scénu a vydal ses do Vídně. Čemu se nyní věnuješ?
Žiju ve Vídni a pracuji pro celosvětově působící organizaci Ashoka, která vyhledává a podporuje sociální inovátory, tzn. lidi, kteří berou iniciativu do vlastních rukou, řeší závažné společenské problémy a přinášejí systémové změny. Moje pole je střední a východní Evropa.
Festival Banát 2015. Uvidíme se?
Mám to v plánu. Čau na Ujbányi!
| Aktuální informace k programu festivalu Banát 2015 najdete na webových stránkách festivalu. |
