Bám tři roky po zemětřesení

Cestování mě baví. Jinak by to člověk asi nemohl dělat. Když jsem ale dostal nabídku od České katolické charity, jet s humanitární pomocí do Bámu, jen tři měsíce po zemětřesení, nebyl jsem si jist, že je to cesta, která se mi bude líbit.

Stále jsem si představoval Arménii z roku 1988 a věděl jsem, že to moc radostné nebude.

Jeli jsme s Mirkem, mým přítelem a kamarádem, autem přes Bulharsko. Přeplavili jsme se přes Černé moře a Gruzií a Ázerbájdžánem jsme se dostali do Iránu. Po týdnu cesty jsme byli na místě, kde ještě 23. prosince 2003 stálo stotisícové město. Město plné života, radosti, běžných starostí. Prostě město jako každé jiné.

Ráno, když ještě všichni spali, se zem zatřásla a zbyly jen trosky, slzy, smutek a beznaděj. Nebylo rodiny z Bámu, které by se katastrofa nedotkla. Nebyl dům, který by katastrofu přežil a mohl být nadále obýván. Celé město bylo vyváženo na skládku, ještě v době našeho příjezdu se odklízely trosky, a lidé vyhrabávali své blízké mrtvé, chyběla technika, pomoc, pomalu chyběla i chuť k životu.

Poprvé ve svém životě, a doufám že i naposledy, jsem viděl hromadné hroby, anonymní pohřbívání, vymezení kousku místa pro desku se jmény někde nad mrtvými.

Úkol nás, kteří jsme přijeli z celého světa, byl prostý – pokusit se znovu vzbudit v lidech naději a touhu žít. Těžko se ale přesvědčuje někdo, kdo všechno ztratil – děti, rodiče, ženu, dům, majetek.

Jednu věc jsem si ale uvědomil – z katastrofy by museli mít radost zastánci socialismu – všichni si opět začali být rovni. Bylo jedno, jaký majetek jste měli před zemětřesením. Nyní jste měli jen stan, pitnou vodu rozváženou dobrovolníky a chleba zdarma pečený s mezinárodní pomoci. Jestliže jste před katastrofou byl boháč nebo chudák, bylo teď jedno. To asi byl jediný a ne zrovna šťastný výsledek zemětřesení v Bámu 23.12.2003.