ÁZERBAJDŽÁN, srdečný Kavkaz

Tentokrát jsem se vydal s mojí ženou a sedmiletým synem na tři týdny s batohy na zádech do turisty absolutně nepolíbených hor v Ázerbájdžánu. Zatímco o horském trekování v Gruzii nebo o horách ve vzdálenějším Kyrgyzstánu se mezi cestovateli často mluví a pro tyto oblasti jsou už snadno k dostání horské turistické mapy a dostatek informací, Ázerbájdžán se zatím do širšího turistického podvědomí z nějakého důvodu nedostal.

Za cíl naší cesty jsme si vytyčili velehorské pásmo Velkého Kavkazu, které se táhne podél celé severní hranice země. Tento horský masiv, jehož mnohé vrcholy přesahují 4 000 metrů, odděluje Ázerbájdžán od nejjižnější republiky současné Ruské federace, Dagestánu. Pohoří Velkého Kavkazu měří po celé své délce více než 1 200 km. Rozpíná se od pobřeží Černého moře a jeho nejvýchodnější část, kterou jsme poznávali my, rozprostírající se na území Ázerbájdžánu, se svažuje až ke Kaspickému moři.

Baku

Hlavní město Baku nacházející se na Apšeronském poloostrově, který vybíhá do Kaspického moře, nás okamžitě překvapilo. Jen pro zajímavost. Kaspické moře, které není součástí žádného světového oceánu, není v pravém slova smyslu mořem. Považuje se, podobně jako např. Mrtvé moře, za slané jezero. Mezi jinými světovými jezery ovšem za největší a nejobjemnější. Baku je, navzdory zbytku Ázerbájdžánu, na první pohled bohaté a velmi moderní město, se zdáním jako by bylo celé postavené z mramoru. Není se ovšem čemu divit. Ázerbájdžán je nejsilnější ekonomikou Jižního Kavkazu založenou na těžbě a exportu ropy a plynu. Tyto komodity představují kolem 90 % veškerého exportu země a vytváří přes 50 % příjmů státního rozpočtu. Mimo jiné ázerbájdžánská ropa tvoří přes 30 % celkového dovozu ropy do Česka. Ulice v centru města jsou luxusní, plné obchodů světoznámých značek. Město má upravenou širokou a několik kilometrů dlouhou pobřežní promenádu s restauracemi, zelenými parky s vodotrysky a obchodními centry. Historické jádro města je dokonce zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Dominantou města jsou mnohé stavby moderní architektury, jako jsou tři nejvyšší mrakodrapy v ázerbájdžánské metropoli, tzv. Plamenné věže se skleněnou fasádou nebo budova kulturního centra Hejdara Alijeva pojmenovaná podle bývalého ázerbájdžánského prezidenta.

Ázerbájdžánská pohostinnost

Z Baku, v kterém teď v letních měsících panovalo úmorné vedro přesahující 40 °C, jsme rychle vyrazili autobusem do severně položeného města Quba nacházejícího se nedaleko ruských hranic a odtud hned dále taxíkem do horské vesnice Qırızdəhnə. Veřejná doprava, včetně taxíků, které místní lidé hojně využívají, je zde na naše poměry velice levná. Vždyť jeden litr benzínu v zemi stojí kolem 1 Ázerbájdžánského manatu, což je v přepočtu asi 13 českých korun. 

Již první den v horách jsme narazili na pohostinnost místních lidí, když jsme byli pozváni na noc jedním milým staříkem do jeho domu. Domek byl malý, s kamennými zdmi, zastřešen plechovými deskami a stál na kraji vesnice. Přestože postarší muž bydlel v domku se svojí ženou, dcerou, zetěm a několika vnoučaty, nabídl nám k přenocování vlastní pokojík. Uvařili pro nás dobrou večeři, ráno připravili snídani, a dokonce se nabídli, že nás do vesničky Khinalyg, ležící 30 kilometrů výše v horách na úplném konci údolí, svezou jejich starým žigulem. Když jsme se jim snažili jemně nabídnout za jejich dobrotu trochu peněz, razantně odmítli se slovy: “Dnes jsme pozvali my vás, třeba vy někdy příště pozvete do vašeho domu jiného pocestného“.

Hned na konci vesnice Qırızdəhnə jsme odbočili ze silničky směřující do Khinalygu do příkrého svahu a další dva dny s pětadvacetikilovými batohy na zádech šlapali pěšky nad údolím vysokohorskou krajinou po cestičkách vytlačených stády koz, ovcí, krav a koní místních pastevců. Cestou jsme jen narazili na dvě starobylé vesnice Qriz a Qalaxudat, kde nás hned upoutaly evidentně v nedávné době postavené malé jednoduché mešity postrádající věžový minaret. Zhruba 96 % obyvatel země jsou muslimové. Na první pohled je ovšem zřejmé, že pro většinu obyvatel Ázerbájdžánu není víra důležitým prvkem jejich každodenního života.

Horská vesnice Khinalyg

Hřeben Velkého Kavkazu, i na tak malé ploše jako je Ázerbájdžán, má velmi rozmanitou krajinu, která se mění především podle nadmořské výšky. V oblasti kolem vesnice Khinalygu, která se sama o sobě nalézá v nadmořské výšce přesahující 2 000 m n.m. a pyšní se tak statusem nejvýše položené vesnice v zemi a jednou z několika nejvýše ležících vesnic celého Kavkazu, přechází horské lesní porosty v alpinské louky často zakončené skalistými vrcholy nejvyšších hor. V těchto dnech nám dělali příjemnou společnost dva velikáni této části Kavkazu vypínající se nad ostatní pohoří v okolí, hora Shahdagh a s nadmořskou výškou 4 485 metrů vůbec nejvyšší vrchol Bazardüzü rozpínající se na hranici mezi Ázerbájdžánem a ruským Dagestánem.

Naopak širokému údolí pod námi jasně dominoval hluboký a stržemi rozervaný kaňon, po jehož vrcholu se klikatila zatím jediná autem sjízdná cesta směřující do vesnice Khinalyg. V odpoledních hodinách se po prašné cestě k našemu velkému údivu sunula spousta aut. Až později jsme zjistili, že vesnice Khinalyg se stala jednodenním výletním místem ázerbájdžánských turistů přijíždějících do tohoto izolovaného horského kraje udělat si několik selfíček, vyfotit si nádherná okolní pohoří, snad krátce navštívit jedno ze dvou místních malých muzeí a do hodiny zase zmizet do civilizovaného města Quba. Vesnici zatím chyběla jakákoliv turistická infrastruktura. Až na několik lokálních guesthausů, což obnášelo bydlet a stravovat se doma u některé z místních rodin, zde nebyla jediná restaurace ani hotel. Pro nás se vesnice stala na několik dalších dnů příjemnou zastávkou putováním horami.

Bydleli jsme v jednom místním „penzionu“ v malém vlastním pokojíku u rodiny, jejíž hlavou byl zavalitý šedesátník, upovídaný a bodrý Bayram. Bayram strávil, tak jako většina jiných ázerbájdžánských mužů, které jsme později potkávali, dva roky na vojně v Rusku, a proto mluvil obstojně rusky. Chcete-li si v Ázerbájdžánu popovídat, poznat blíže lokální život a občas snad i přijmout od někoho pozvání k přenocování, tak jak jsme to několikrát udělali my, bez ruštiny to opravdu nepůjde. Rusky zde mluví většina starších lidí, kteří prožili velkou část svých životů pod jhem SSSR.

Rádi jsme u bohaté večeře nebo snídaně poslouchali barvitá Bayramova vyprávění z jeho života. U snídaně se stůl zaplnil ryze domácími produkty jako byl jogurt, máslo a sýr z mléka jedné ze tří Bayramových krav, chutná sladká marmeláda s kusy meruněk, nebo smažená vajíčka od slepic, které pobíhaly na dvoře před domem. K večeři jsme obvykle jedli národní specialitu plov, připomínající naše české rizoto. „Narodil jsem se v Khinalygu a chci zde i umřít,“ povídal nám jednou náš hostitel po několika vypitých sklenkách tvrdé pálenky z plodu moruše. „Prožil jsem zde celý svůj dosavadní život. Někdy byl těžký. Především v zimě, když zapadneme sněhem, to tu není jednoduché. Jeden z mých tří synů odešel žít do města a pracuje tam v továrně. Já mám hory rád, ve městě bych žít nedokázal,“ pokračoval. „Mnoho se toho za můj život změnilo. Když jsem byl kluk, do Khinalygu nevedla žádná silnice. Do města Quba jsme chodili s kamarády pěšky, dva dny tam a dva dny nazpět. Ve vesnici nebyla elektřina a žádná auta.“ Dnes Bayram vlastnil starou Ladu Nivu. Ostatně zřetelně nejpoužívanější „čtyřkolku“ celého Kavkazu. Používal chytrý telefon s internetem a fungovala-li zrovna elektřina, vysedával u televize.

Khinalyg je doposud neskutečně krásnou a stále tradiční vesnicí nesoucí si v sobě ducha dalekých předků. Obyvatelé této pozoruhodné vesnice patří mezi jeden z kmenů, které dlouhodobě obývali území historické Kavkazské Albánie (Kavkazská Albánie nemá nic společného s Albánií evropskou. Název Albánie je starořecký a označuje horskou zemi). Byť přirozeně mluví ázerbájdžánštinou, používají rovněž i svůj vlastní distinktivní jazyk „Khinalug“, kterým opravdu mluví jen zhruba 3000 obyvatel této vesnice a jejího blízkého okolí.

Vesnice Khinalyg se terasovitě rozprostírá na vyvýšené pahorkatině na konci širokého údolí schovaného za hradbou vysokých hor. Domy jsou postavené z masivního kamene, mají dřevěná okna, často s kovanou mříží, některé novou sešikmenou plechovou střechu dotovanou před lety ázerbájdžánskou vládou, jiné stále tradičně se střechou rovnou, s nánosem tlusté vrstvy štěrku a hlíny. Kolem většiny domů se vrší zdi postavené z kostek vyrobených smícháním hnoje se senem, které se na sluníčku suší. Jde o tzv. ázerbájdžánsky tezek používající se v těchto bezlesích horách jako přírodní palivo. Každá rodina má kolem svého domu velkou zeleninovou zahradu, pole brambor a malý ovocný sad, v kterém pobíhají slepice. Jak nám Bayram říkal, většina rodin dostala rovněž od vlády zdarma několikahektarový pozemek ležící poblíž vesnice v okolních horských stráních, kde mohou pást svoje ovce a krávy a připravovat seno pro dobytek na zimu.

Kavkazští Ázerbájdžánci jsou také vášnivými včelaři. U každého druhého domu jsme vídali alespoň několik včelích úlů a stejně tak v horách jsme potkávali rozměrná stanoviště s včelami. Vždyť pro většinu Ázerbájdžánců je včelí med, jak jsme několikrát od nich slýchali, univerzálním lékem na většinu zdravotních neduhů.

Nejširší nabídku průvodců a map Ázerbajdžánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

S pastevci v horách

Upouštíme od našeho původního cíle, kterou byla vesnice Laza. Jak záhy zjišťujeme, potřebujeme totiž pro tuto cestu speciální pohraniční povolení. Plníme naše ruksaky jídlem na plánovaných dalších šest dnů strávených v horách sestávajícím z mnoha místních chlebových placek Lavaš, šišky salámu, domácího sýra, čínských nudlových polévek, sladkostí a vyrážíme z Khinalygu opačným směrem. Naším zájmem se stává městečko Lahich, ukryté na úpatí opačné straně Kavkazského hřebenu. Naše cesta z Khinalygu zprvu vede do vesnic Əlik a Haput a pak už dále říčním korytem širokého stoupajícího údolí, zakončeného průsmykem ležícím v 3 700 m n.m., do vesnice Qalaciq.

Často jsem přemýšlel, z jakého důvodu se předci obyvatel místních vesnic rozhodli začít život v těchto nedostupných a pro život obtížných horách. Dnes jsou už vesnice, alespoň v létě a v obdobích sucha, přístupné džípem nebo vojenským náklaďákem po prašných cestách. Mosty přes řeky zde stále chybí, proto jak autům, tak i pěším nezbývá než se obtížně brodit ze břehu na břeh. Zažili jsme v horách pouze jediný několik hodin trvající silný déšť. Snad padesát metrů široké řečiště, před deštěm nesoucí pouze několik téměř vyschlých potůčků, se rozvodnilo do podoby mohutné řvoucí řeky unášející s sebou těžké balvany a bahno z okolních svahů.

Okolní hory porostlé trávou jsou přes léto obývané bezpočtem pastevců a celých pasteveckých rodin, které zde pasou stáda krav, ovcí a koz. Většina z nich v horách žije v dočasných tábořištích, v přístřešcích postavených z dřevěné konstrukce, která je zastřešena igelitem. Několikrát jsme byli i pozváni pastevci, po překonání jejich často prvotní nejistoty, na čaj, jídlo, i k přenocování.  Na počátku většinou vůbec netušili, co tady s malým klukem a obrovskými batohy na zádech vlastně děláme. Zatímco jejich přístřešky jsou zvenčí strohé, uvnitř panuje příjemné pohodlí. Hliněná podlaha a stěny jsou potaženy ručně tkanými koberci. V rohu na zemi leží matrace ke spaní, další menší podušky a polštáře se rozprostírají kolem přízemního stolku. Nechybí ani skříň, polička a kamna, na kterých stojí historický čajník, nebo alespoň omlácená kouřem začouzená konev.

Jednou zůstáváme na noc v pasteveckém kempu u našeho nového kamaráda Tapideqa a jeho mladšího pomocníka. Oba patří k Lezgincům, k další minoritní národnosti této horské oblasti s bohatým vlastním jazykem a kulturou. Tapideq se na nás usmívá ústy plnými zlatých zubů, už po několikáté nám dolévá silný černý čaj z termosky a rusky nám vysvětluje, že nejdříve máme vložit kostku cukru do pusy, nepolykat a až pak zalít čajem. Pití čaje je v Ázerbájdžánu velice populární. V každé větší vesnici je nějaká čajovna, kde od rána vysedávají mužští, popíjejí čaj, přikusují k němu sladké, kouří cigarety, klábosí nebo hrají různé stolní hry typu šachy, vrhcáby či domino.

Tapideq už třicet let tráví každé léto vysoko v horách, půl dne chůze od jeho vesnice, s mnohačetným stádem ovcí, několika koňmi a hrstkou psů. Když jsou pastevci mimo kemp, někteří psi vždy zůstávají a hlídají tábořiště. Stejně tak slouží jako účelná ochrana proti nevítané návštěvě medvědů, kteří na Kavkaze početně žijí. Pravidelně brzo zrána Tapideq a jeho společník odcházejí se stádem na pastvu do okolních svahů a vrací se před polednem. Později odpoledne, když přejdou nejhorší vedra, vyvádějí podruhé stádo z tábořiště a zůstávají s ním až do setmění. Tentokrát odchází na pastvu Tapideq sám. Jeho společník na naši počest zabíjí ovci a připravuje k večeři chutný pálivý guláš a tradiční šašlik. U večeře, po třetí vypité sklence domácí pálenky, načínám téma, jak se pití alkoholu slučuje s islámem. Tapideq jen mávne rukou a odpovídá: “Rusové se nám dlouhá desetiletí snažili všemi možnými způsoby naše náboženství zprotivit a zakázat. Jako účinnou náhradu za víru v Alláha importovali do naší země vodku a naučili nás chlastat. Dnes, byť islám nabývá v Ázerbájdžánu opět na důležitosti, k pití alkoholu zůstáváme tolerantní.“ 

Lahich

Z vesnice Qalaciq směřuje naše další Kavkazské putování do horského městečka Lahich. Procházíme přírodní rezervací İsmayıllı, jejíž výraznou dominantou je hora Babadağ, která je mezi místními považována za posvátné místo. Osada Lahich je pokládána za jedno z vůbec nejstarších lidských osídlení v celém Ázerbájdžánu a je příkladem rané urbanizace a architektury. Do dnešní doby přetrvaly staré dlážděné ulice a náměstí, snad tisíc let starý kanalizační systém a podzemní vodovodní potrubí vyrobené z říčních kamenů. I starobylé obytné domy z kamene, v jejichž zdech jsou instalovány dlouhé příčné dřevěné trámy proti častým zemětřesením, několik mešit a dnes již nefungující hamam, islámské veřejné lázně sloužící zejména k rituální koupeli, zůstaly téměř nezměněny. Většina obyvatel celého regionu je opět bilingvní. Vedle ázerbájdžánského jazyka používají jejich vlastní jazyk „Tat“. Už ve středověku se Lahich stal důležitým centrem mnoha řemesel. Autentičnost řemeslných tradic, zejména spojená s výrobou měděných předmětů, zůstala zachována dodnes. V posledních letech se zajímavá horská osada stala vyhledávanou jednodenní výletní destinací převážně místních turistů z hlavního města.

Za čtyři dny, po které jsme si Lahich zvolili za ideální základnu k výletům do okolních vesnic, jsme toto zajímavé místo, a především jeho obyvatele, poměrně zblízka poznali. Byli jsme zde jedinými zahraničními turisty a jedinými turisty vůbec, kteří každý den vysedávali v místní čajovně, která je po mešitě zdaleka nejdůležitějším společenským a kulturním centrem každé vesnice. Skamarádili jsme se zde s místním šikovným kovářem Raškou, který měl v rohu náměstí malou kovářskou dílnu. Raška byl vysoký, v ramenou mohutný chlap, s obří hlavou pokrytou islámskou čepičkou, tzv. fezem. Rádi jsme ho pozorovali při práci. Odpoledne se zručností vyráběl nějaký plot nebo mříž na okno a další ráno jsme ho viděli, jak ková koně jednoho z vesničanů.

Mnohokrát jsem s domorodci započal hovor na téma ztráty jejich území Náhorního Karabachu po prvním ozbrojeném konfliktu se sousední Arménii, po rozpadu SSSR počátkem devadesátých letech. Tuto bolavou nedořešenou událost znovu rozdmýchal několik měsíců trvající druhý ozbrojený konflikt s Armény v roce 2020. Ázerbájdžánci obecně Armény doslova nenávidí a oblast Náhorního Karabachu, kterou pojmenovávají „Černým sadem“, považují stále za svoje tradiční území. Překvapivě jedinou výjimkou byl Rauf, který nás pozval na oběd do svého domku v nedaleké vesnici Əhən. Přestože Rauf bojoval v první válce o Náhorní Karabach, a dokonce tam byl těžce zraněn (s pýchou nám ukazoval dlouhou jizvu po prostřelené levé plíci), byl k Arménům smířlivý. „Každá válka je hrozná. Nikomu bych ji nepřál zažít. Pro mě není důležité, jestli jsi Američan, Čech, nebo dokonce Armén. Podstatné pro mě je, jestli jsi dobrý člověk.“

A Ázerbájdžánci, tak jak jsme je poznali my, dobrými lidmi skutečně jsou. V ázerbájdžánských horách jsme se denně setkávali s neuvěřitelnou pohostinností a laskavostí místních obyvatel. Ázerbájdžánci, jak ostatně jeden z našich nových místních známých podotkl, jsou mírný a přátelský národ. O tom jsme se mohli přesvědčit i poslední den v této úchvatné zemi, v Baku na zdejším autobusovém nádraží při marném čekání na autobus k letišti. I takový problém, jako že dnes už žádný autobus, pro údajnou poruchu, na letiště nepojede, za nás vyřešil místní chlapík, který nás na čtyřicet kilometrů vzdálené letiště, jak sám hned dopředu hlásil, zadarmo odvezl. Mám-li popsat Ázerbájdžán jen několika slovy, budou to právě srdečnost, vřelost a nezištná ochota místních lidí.