Až moc klidný Turkmenistán

Šok první: klid

Půlmiliónový Ašchabád působí jako veliká vesnice, které nějaký darebák postavil na návsi převeliké mramorové paláce, šestiproudové magistrály a sem tam nějaký mrakodrap. Tím darebákem je sám turkmenský prezident Turkmenbaši, který se pasoval i do role hlavního architekta města a realizuje zde svoje rozmarné stalinistické megalomanství. Přezdívka „Mramorové město“ Ašchabádu celkem sedí. Každý týden se prý kvůli demolicím ocitají stovky lidí bez střechy nad hlavou.

V mramorovém centru, tedy na Náměstí nezávislosti, však evidentně něco chybí – život. Je liduprázné. Pohybují se zde jen trávníkáři a vojáci. Občas projede nějaké auto nebo přejde rodinka s dětmi, ale domníváme se, že těmto „náhodným“ zjevům za to nejspíš platí. Ptáme se jednoho trávníkáře: „Co je tohle za stavbu – s těmi zlatými kopulemi?“ Chlapec váhá, pak odpovídá: „To je prezidenstský palác … a proč to chcete vědět?“ S vojáky je větší potíž. Hned pískají, jakmile někam namířím objektiv. Protože nechci přijít o film, musím jít vždy k nim, ukázat směr a zeptat se: „fatagrafírovať móžno?“ Pokud je odpověď kladná, mačkám pod jejich dohledem spoušť.

V centru se také nachází spousta nepřetržitě zavlažovaných trávníků a velkolepých fontán, které jsou v tomto pouštním kraji jistě krásné, ale neměla by ta voda spíš téct do vysychajícího Aralského jezera? Neoficiálním symbolem Ašchabádu je vyhlídková věž zvaná Trojnožka, na jejímž vrcholu stojí dvanáctimetrová pozlacená socha Turkmenbašiho, která se dennodenně otáčí za sluncem jako slunečnice. Zrovna ale nefunguje výtah, takže se nahoru nepodíváme. Je to více než symbolické – přes všechnu tu noblesu je cítit, že v Turkmenistánu „něco“ nefunguje. Obdivuhodný je však památník katastrofického zemětřesení, kterému v roce 1948 padly za oběť dvě třetiny obyvatel Ašchabádu, včetně Turkmenbašiho matky a bratrů. Obrovský bronzový býk vzpírá hlavou puklou zeměkouli, z níž žena vyzdvihuje zlaté dítě – Turkmenbašiho, budoucí naději. Když zabrousíme dál od mramorového centra, života přibývá. V parcích jsou malé restaurace, na ulicích normální obchody. Po silnicích se prohání směs starých žigulíků a nejlepších aut. Ve srovnání s Íránem je to však stále božský klid. Najednou auta netroubí, řidiči řádně zastavují na červenou, nikdo na nás nepokřikuje: „Hello mister, what country?“

Šok druhý: prezident

Procházíme kolem bývalého kina. Prezident kuriózně všechna kina, divadla či balet zrušil, protože údajně tento způsob zábavy není turkmenský. Takových reforem provedl za svou kariéru nespočetně.  Po rozpadu SSSR v roce 1991 přešel generální tajemník komunistické strany Turkmenistánu Saparmurad Nijazov plynule na post prezidenta nezávislého Turkmenistánu. Ve své zemi si pak postupně zajistil neomezené pravomoce a doživotní prezidentský mandát. Řada jeho oponentů skončila ve vězení nebo pracovních táborech. Není tedy divu, že se bojí i obyčejní lidé.  Nechává se hrdě nazývat Turkmenbaši, což znamená „vůdce Turkmenů“ a vůbec si vytvořil jeden z nejsilnějších kultů osobnosti na světě. Jeho obří portréty na nás shlížejí ze všech veřejných budov. Turkmenbaši je postavou velmi malý, proto na jeho fotografiích nikdy není nic, s čím by se dala porovnávat velikost.

Často také vidíme billboardy na nové vydání Ruhnámy (Kniha duše), jejímž autorem je pochopitelně sám prezident. Jedná se o jakýsi morální kodex, který se snaží vyrovnat Bibli, Avestě či Mein Kampf. Ruhnáma je povinnou četbou každého Turkmena, na vysoké škole se z ní skládá zkouška. Nesmí chybět ani na žádném úřadě, například na hranici měli celníci všechna vydání, některá pro jistotu dvakrát. Kniha byla přeložena do mnoha jazyků, včetně například maorštiny, a za podezřelých okolností dokonce i do češtiny. Proč jste u nás Ruhnámu na pultech nikdy neviděli? Celý náklad totiž dostal Turkmenbaši k narozeninám!

Šok třetí: jsme milionáři

Potřebujeme vyměnit peníze. Něco málo jsme sice směnili na hranici, ale budeme zde ještě čtyři dny (tranzitní vízum je pětidenní). Setmělo se, což je nejlepší čas vyhledat veksláky u obchodního domu Univermag. Na černém trhu je totiž skoro čtyřikrát (!) vyšší kurz než v bance. Za 100 $ inkasujeme 2 400 000 manatů – v pětitisícových bankovkách. Existují sice i desetitisícovky, ale veksláci už je prý dlouho neviděli. Dokážete si tedy spočítat, že tolik bankovek se do žádné peněženky ani tajné kapsy nevejde. Peníze nám balí po půl miliónech do pěti paklů a dostáváme na ně malou igelitku, takže si je odnášíme zabalené jako svačinu.  V přepočtu vychází 5 000 manatů na 5 Kč, takže převody jsou jednoduché. Ovšem odpočítat vyšší částku chvíli trvá. Představte si placení pouze pětikorunami. Na bankovkách všech hodnot je pochopitelně sám prezident, jen různě vybarvený.

Šok čtvrtý: ubytovna psychiatrické kliniky

Hotely jsou v Ašchabádu velmi drahé. Naštěstí s tranzitním vízem nemusíme spát pouze v těchto hotelech akreditovaných pro cizince, a tak podle průvodce Lonely Planet míříme do jedné z posledních neoficiálních ubytoven v soukromí (ulice Ata Gowšudow 106, tel.: 12/393672). Ta je totiž levná. Je tak neoficiální, že ji neznají ani taxíkáři a sousedé ji prý považují za ubytovnu psychiatrické kliniky. Fakt je, že majitel, Azerbajdžánec Murat, je evidentně magor, ale velmi hodný. Jenom dokud nezaplatíte v tvrdé měně 5 $ za noc, nevydá vám matraci.  Ubytovna se nachází kousíček od mramorového centra. Osobně se obávám, že brzy padne za oběť nové výstavbě. Plechová vrata skrývají dvůr zastíněný pergolou, z níž visí zralé hrozny, které si samozřejmě můžeme utrhnout. V tom 40ti stupňovém vedru potěší i mrazák na chlazení vody.
První noc se nás tu sešlo sedm cizinců-batůžkářů! Murat z toho skáče radostí a stále nás počítá. My jsme také rádi, že si po dlouhé době můžeme popovídat s podobnými cestovateli, dokonce při flašce studeného piva. Batůžkáři totiž předtím v Íránu moc nebyli a pivo už vůbec ne!

Šok pátý: dlouhé vlasy, barevné šaty

Po měsíci stráveném v Íránu jsme doslova v šoku, jak necudně se oblékají místní ženy. A to i přesto, že zde také vyznávají zákon Mohamedův.
Všechny ženy mají dlouhé barevné šaty s krátkými rukávy ve všech pastelových barvách. Zkrátka jako bychom se ocitli na Havaji. Tyto šaty jsou turkmenským národním oblekem a není divu, protože jsou totiž neuvěřitelně vzdušné. Obvykle nosí i šátek, ale uvázaný dozadu „na uklízečku“, což je pro celou Střední Asii typické, a nikoliv dopředu „na babku“ jako v arabských zemích a Íránu.  Mladé dívky se oblékají ještě mnohem odvážněji a moderněji – běžně nosí trička na ramínkách a minisukně. Bezpochyby vůbec netuší, co to šátek je.  Je to neuvěřitelné, ale všechny Turkmenky jsou dokonale štíhlé.

Šok šestý: domluvíme se

Cestovatel ocení jeden z následků minulého ovládání střední Asie Rusy, čímž je zavedení univerzálního jazyka – ruštiny. Naše znalosti jsou sice zatím chabé, ale učíme se rychle a snadno. Naprostá většina dospělých lidí rusky umí.  Oproti Íránu je tedy komunikace s domorodci v Turkmenistánu poměrně snadná. Dokonce se nám zdá, že i mentalitou jsou Turkmeni nesrovnatelně blíže našemu způsobu myšlení, protože stejně jako my byli ovliňováni sovětskou mocí. K ruce však přijdou i fráze v turečtině, protože turkmenština a turečtina jsou jazyky velmi blízce příbuzné. Turkmenština je dnes jediný úření jazyk a je zapisována latinkou.

Celá generace lidí, kteří vyrostli na azbuce, se po Turkmenbašiho jazykové reformě stala negramotnou, když byla předtím zvyklá zapisovat svoji turkmenštinu azbukou. Něco podobného zde proběhlo už dříve, kdy se v roce 1928 změnilo písmo z arabského na latinku a v roce 1940 z latinky na azbuku. Tehdy ovšem byla řada lidí negramotná, takže dopad změn nebyl tak dramatický.  Zajímavým fenoménem je také současná klesající gramotnost, protože i základní škola stojí v praxi moc peněz (teoreticky je bezplatná). Navíc na venkově přestávají být v módě vzdělané nevěsty, protože se za ně platí menší „kalym“ (poplatek za nevěstu).

Šok sedmý: snadné je žít

Když už se tedy domluvíme, ptáme se taxíkáře (o dopravě viz článek „Benzín za 40 haléřů“), jestli je tu hodně turistů – sami jsme totiž kromě lidí z ubytovny potkali jen jeden pár.  „No jasně, čím dál tím víc. Turkmenistán se pořád rozvíjí. Vždyť se podívejte kolem – Mercedesy, BMW, Mitsubishi, před pěti lety tu jezdily jen samé žigulíky. Prezident teď zahájil velkou kampaň na podporu turistiky.“ Podle turkmenských statistik cestovní ruch skutečně stoupá, ale podle nich také stoupá ekonomika o 20% ročně, těžko se jim tedy dá věřit.
„Takže se vám teď žije líp než za Sajuzu?““No jistě, a navíc čtyři věci máme od prezidenta zadarmo: vodu, plyn, elektřinu a sůl. Já vydělám za měsíc klidně 7 000 000 manatů (7 000 Kč). Kolik vyděláváte u vás?“

Jiní lidé se nám ale opatrně svěřili, že není práce nebo jsou výdělky mizerné. Taková lepší měsíční mzda ve městě se pohybuje kolem 2 000 000. Na vesnici však lidé často žijí z penzí svých prarodičů ve výši nějakých 250 000 manatů (250 Kč), a ty ještě letos Turkmenbaši razantně snížil. Výrazně lépe jsou na tom podle nich prý jen taxíkáři.