Redakce

Život nám chystá různá překvapení. Občas nás zavane tam, kam bychom vůbec nečekali a to jen tak ze dne na den, aniž bychom vlastně chtěli. I tak by se dal uvést velmi silný příběh Nely Dočekalové, šestadvacetileté Češky, která již devět let žije v Carlos Paz, hlavním městě provincie Cordoba v Argentině.

Írán je krásná země, která u nás nemá bohužel moc dobrou pověst. Realita je naprosto odlišná než představy většiny lidí. Ten, kdo z Íránu odjíždí, je naprosto okouzlen. Každopádně je potřeba počítat s určitými specifiky. Zaměřil jsem se na jedno z nich, které je trochu zvláštní.

Po náročné službě byl ten pravý den rozhlédnout se z vrcholu místního Matterhornu! Rinnkogel 1.823 m. Hezká pyramida, který se svým tvarem vyjímá především z louk Postalmu. S kolem v autě jsem dojel k mýtnici pod Postalmem nad Stroblem, a pak trochu jako Hermann Buhl dojel již na kole pod kopec. Tak daleko, kde jsem mohl dojet po cestě. Hermann Buhl by ovšem na kole jel již z domu!

Je červen a já nešťastně posedávám doma. Plány na prázdniny se boří jak domeček z karet. Už sedmý kamarád odřekl naplánovanou akci se slovy „Nezlob se, ale nakonec nemůžu jet – mám moc práce!“

Když se řekne USA a pivo, každý si asi hned vzpomene na Budweiser. Od dob, kdy si Adlphus Busch přivezl z Českých zemí recept na jedno z nejznámějších piv světa, se toho však hodně změnilo a na svých cestách po Americe s povolením ESTA USA můžete navštívit nespočet malých pivovarů a zúčastnit se jejich exkurze. Zde nabízíme několik tipů, se kterými rozhodně neprohloupíte.

Naši srpnovou návštěvu Švédska jsme zakončili stylově, na chatě u příbuzných, hodováním u dobrého a pro nás netradičního jídla, kterým jsou raci. Kräftskiva (čti kreftšíva) je tradiční švédský srpnový svátek oslavující sezónu chytání raků. Zpravidla se jedná o venkovní událost (když počasí a komáři dovolí), při níž se rodina či kamarádi schází a společně pojídají raky vařené ve slané vodě s množstvím dalších lákavých příloh, povídají a popíjejí.

Letos v létě jsem se rozhodl chopit život za pačesy a udělat to, co si jen tak někdo netroufne nebo mu to připadá jako naprosté bláznovství. Vydal jsem se na 3týdenní cestu (převážně) stopem po východní Evropě a to sám, s minimem financí a otevřenýma očima. Projel jsem celosvětově nejnavštěvovanější místa (například Benátky) i země, kam jen tak někdo nezavítá, jako třeba Kosovo.

Je první říjnová týden, teploty sahají ke čtyřicítce a Botswana oslavuje padesáté výročí nezávislosti. Můžeme to vidět na stěnách škol, obchodů, odpadkových košů, ještě i některé stromy jsou označené národními barvami – modrou a bílou. Byl jsem v této zemi minulý rok, už tehdy jsem věděl, že se potřebuji co nejdříve vrátit a objevit zbytek krásy, kterou v sobě země ukrývá.

Ve většině případů, kdy se mně někdo ptá na Tibet a doporučení míst k návštěvě, se cestovatel chce podívat do Lhasy. Z mého pohledu je Lhasa už jen turistická atrakce se ztrácející se atmosférou. Stále zde žijí Tibeťané, kteří denně chodí na koru, modlitební pout, k posvátným místům a do klášterů. Stále zde stojí majestátní Potala, svatostánek Džokhang a věhlasné kláštery Sera, Drepung a další.

Přilétám do Recife před třetí hodinou ranní. Přilétám do neznámého spícího města, kde není z taxíku vidět ani živáčka a snažím se nemyslet na to, že se o městu traduje, že patří k jedněm z nejnebezpečnějších v Brazílii. Druhý den jako bych se probudila na úplně jiném místě; druhý a mnohem silnější dojem z Recife a blízko ležícího historického města Olindy ve mně navždy zanechal karnevalový rej masek a nekončící několikadenní party ve starých oprýskaných ulicích obou měst.