Redakce

Výlet do Jižní Ameriky jsme plánovali celkem dlouho. Vzhledem k omezenému počtu volných dní (oba již nejsme studenti) jsme byli nuceni pečlivě zvážit a naplánovat každý den. Věděli jsme, že bychom při jedné cestě rádi najednou navštívili Argentinu, Uruguay, Chile i Ohňovou zemi, a proto jsme si na internetu a v průvodci Lonely Planet zjistili veškeré dostupné informace o místech, které stojí za to navštívit (památky, přírodní úkazy atp.) včetně jízdních řádů autobusů a místních leteckých společností.

Uruguay je placatá zemička s luxusními přímořskými letovisky a jednoduchými, chudými domečky ve vnitrozemí.

Po návratu do Argentiny jsme se vydali ihned nočním přesunem do vinařské oblasti zvané Mendózav západní části země. Volíme strategii ubytovávat se v hostelech blízko nádraží, abychom se nemuseli zbytečně tahat s batohy.

Noční přejezd narušený celní kontrolou na argentinsko-chilských hranicích jsme zakončili v malém přístavním městečku Valparaíso. V průvodci se tvrdí, že je to příjemné “rajské městečko” na břehu Tichého oceánu. Ve skutečnosti je to však špinavé, nehezké, všudypřítomnými odpadky silně zapáchající město, které už dávno není to, co bývalo.

Trasu s PA (Chile) do Ushuaii (Argentina) v Ohňové zemi jezdí několik autobusových společností (Tecni Austral, Pacheco, Bus Sur aj.). Některé jezdí každý sudý den v týdnu, jiné každý lichý. Cesta trvá 12 – x hodin, většinou se jezdí přes den, to proto, že cesty nejsou udržované, osvětlené a bývá pravidlem, že ve vyjetých kolejích někde zapadnete jezdí několik autobusových společností (Tecni Austral, Pacheco, Bus Sur aj.).

Mým celoživotním zážitkem se stal zpáteční let zřejmě již odepsaným rádoby letadýlkem společnosti LADE (národní aerolinky). Proč byla ceny letenky tak nízká, jsme pochopili vzápětí.

1.8. Bizerte – Hardcore day, okolo 10h opouštíme hotel, taxíkem na stanoviště louage a vzápětí odjíždíme do Sejnane, asi za hodinku a čtvrt jsme tam, trošku vyklepaný, ale aspoň rychlá jízda, přijíždíme do Sejnane – bágl Alčy vypadává ze zadního prostoru louage do prachu na ulici, navíc Alča narazí při vylejzání z louage slunečníma brejlema do stěny auta, takže se nožička u brejlí ohne a při narovnávání se zlomí.

Tahle cesta byla už od první myšlenky na podzim 2002 jiná, než všechny předchozí. Především jsem se hodlal přestat honit za památkama a za chimérou “stihnout objet co nejvíc míst”, jak jsem to ve větší či menší míře dělal do teď. Přestože na tom stále nevidím nic špatného, jsem už na konci “honícího se” období a doufám, že začíná období jiné. Období, kdy budu mít možnost trochu hlouběji proniknout pod povrch věci, což se mi při honbě za místy mohlo dařit jen těžko. Ne náhodou jsem si jako začátek vybral Afghánistán – k turistické destinaci má snad nejdál ze všech zemí světa.

Při snídani není veselo. Médicins Sans Frontičres se stahuje ze země, což je hodně špatná zpráva – především pro Afghánce, ale i pro všechny bělochy. MSF působí v Afghánistánu od roku 1979 a za tu dobu se jich nikdo ani nedotkl. Všichni věděli, že bez jejich pomoci by statisíce Afghánců neměli přístup ke zdravotní péči – provozují několik desítek nemocnic a zdravotnických zařízení. Poslední útok však vše změnil. Změnil i klima v celém Afghánistánu – to se prostě ještě nikdy nestalo.