Redakce

Po příjemně proštěkané noci se budíme do dusného rána. Oba jsme chytli alergii z nějaké místní byliny a neustále kýcháme. Ještě že nás neotravují ti včerejší komáři. Zrovna končíme se snídaní, když k nám přijíždějí dva kluci na mopedu. Naznačují, že pozemek patří jim. Nic ale nenamítají, dokonce nám proti naší vůli pomáhají balit. Po chvíli mizí jak pára nad hrncem a s nimi i náš obal od stanu 🙁

Oslavujeme další noc, kdy nikdo nepřišel otravovat 🙂 Než se stačíme rozkoukat, uvařit snídani a sbalit věci, je zase těsně před polednem 🙁 Rozhodujeme se, co dál. Jestli hned vyrazit nebo počkat přes polední žár. Protože máme ještě týden času a do přístavu vzdušnou čarou 200km, rozhodujeme se zůstat. Honza jde fotit ještěrky a já, odtahujíc stan do stínu, léčit spavou nemoc 🙂 Z lesíka vyjíždíme ve tři hodiny.

Probuzení bylo velmi příjemné, zvlášť když člověk dlouho nejí maso. Přišlo se na nás totiž podívat několik stovek kilo hovězího a telecího masa 🙂 Jinak ale pohled na oblohu věštil déšť. Po nezdařeném pokusu o vyprání pískem zaneseného KN-ka v potůčku s písečným dnem, kdy stejný díl písku, který byl proudem umyt, byl vzápětí opět nanesen, jsem navždy proklel vynálezce filtrů. Sotva jsme sklidili stan, lehce se rozpršelo 🙁

Loď se mírně pohupuje, takže spíme jako mimina. Jak by ne, konečně spánek bez pozoru před místňáky, kanci, pavouky, medvědy a další havětí. Probouzím se až po desáté, zrovna je z okna vidět Korsika. Rychle do sprchy s teplou vodou, už bylo na čase. Jdeme se optat na tu slibovanou prohlídku strojovny. Chvilku tu vypadá nadějně. Pak ovšem zvoní telefon. Máme smůlu, teroristé prý nikdy nespí! V rozhlase hlásí, že se otvírá Self-service food. Jídla dobrá, ceny (na západní Evropu) normální.

Než se nám opět stanou živobytím tři duralové pruty, plachta, ranní zrní a batoh, rozhodli jsme zprvu trošku opepřit náš těžce zmítaný bankovní účet a hurá do práce. Neznám hloupější nápad než hledat práci na jižním ostrově Nového Zélandu koncem září.

Po návratu z Amazonie jsme strávili dva dny v Quitu a zařídili vše potřebné před odletem, jako byl např. nákup prášků na mořskou nemoc a doplacení ceny za letenku. A pak nastal konečně ten den, 9. listopad 2005, na který jsme se tak hrozně moc těšili.

Je mladý, výbušný, má ostrá ramena a jeden čudlík tam dole. Ta výbušnost jsou vulkány, ta ramena jsou jižní Alpy řvoucích čtyřicítek, ten čudlík si říká Stewart Island.

Kdo patří k vyznavačům bílých vrcholků a šikovných „létajících“ prkýnek, nechť se vydá na daleký sever do bílé krajiny. Sny máme přeci pro to, abychom si je plnili.