Kdosi nám na začátku našeho putování po Novém Zélandu řekl: „Vždyť ze silnice uvidíte na Zélandu to samé, co z hor, tak nač se plahočit?“ Po dvou měsících plahočení si dovoluji vážně protestovat proti všem lenochodům světa!
Legendární světoběžník, dobrodruh, cestovatel, eskymácký náčelník, polární lovec, spisovatel, vynálezce …
Když jsme přijeli do Kyrgyzstánu, naráželi jsme ve městech na stále stojící sochy Lenina v nadživotní velikosti. Lenin na nás shlížel pěkně z vrchu. Teď odpočíváme v sedle Džiptik (4185 m n. m.) na Alajském hřbetu a opět hledíme na Lenina. Tentokrát však před námi stojí Pik Lenin (7134 m n. m.), jedna z nejvyšších hor Pamíru. I když jsme pořád ještě o dost níž, alespoň máme pocit, že mu konečně hledíme zpříma do očí. Dokonce jsme kvůli tomu podnikli následující trek.
Při lenošení na Si Phan Donu jsme také museli naplánovat zbytek naší cesty. Laos nám sice zabral více času, než jsme očekávali, ale není toho třeba litovat, stálo to opravdu za to. Bohužel Kambodžu musíme omezit pouze na několik míst. S těžkým srdcem vynecháváme východní provincie Ratanakiri a Mondulkiri. Nicméně jet tam jen na jeden den by nemělo význam. Tak snad někdy příště až bude více času.
Kyrgyzskému národu se podařilo obdivuhodným způsobem uchovat si dodnes svoje staré národní tradice. Přes léto se mnoho rodin stěhuje do jurt na horské pastviny, kde se v panenské přírodě žijí tradičním způsobem života. Kyrgyzové jsou proslulí svojí pohostinností a poklidným způsobem života.
Kdysi v době francouzské Indočíny se Laosu říkalo „Země milionu slonů.“ Později během války ve Vietnamu zase „Země milionu bezejmenných.“ Dneska by se tomuto koutu světa mělo říkat „Země milionu usměvavých.“