Vojta Peřina

Napodruhý se mi podařilo předat český ambasádě naše registračního listy. Trochu jsem byl překvapenej, jak je konzulární oddělení zapikolovaný; po zabzučení jsem se vydal po schodech dolů, jedno patro do podzemí, i když podzemí to bylo ze strany ulice (směrem do zahrady areálu to byl klasickej suterén).

Již „plnohodnotným“ občanem! Dojel jsem si na radnici (kde jsem začátkem prosince nechával žádost) pro průkazku! Je to fajn, Japonci na to slyší mnohem víc a malá kartička je samozřejmě mobilnější oproti relativně velkýmu pasu. U přepážky pro cizince nikdo nebyl, čili za pět minut bylo po všem a jak mě paní upozornila „nosit stále s sebou.“

Slavnost Seijin no hi – národní svátek blížící se dospělosti, pořádán každé druhé lednové pondělí v roce. Týká se všech mladých, kteří v konkrétním roce dosáhnou věku 20 let.

Ráno se na nás cestou z recepce tak trochu nalepil Nor Egil, samotář, už asi měsíc na cestách. Povídal nám o Myanmaru, kde jel v noci autobusem, kterýmu nesvítila světla, pročež nějaký malý dítě prej sedělo na kapotě a svítilo na silnici baterkou. Taky byl v Severní Koreji a zdá se, že komunistickej režim začal větřit možnost dobrýho výdělku přes turisty lačný návštěvy tohodle panoptika, všechno je tam (pro turisty) dost drahý. Nakonec nám ještě sdělil, že u nich doma je v zimě světlo jen čtyři hodiny denně a v létě pak zase světlo furt, což je blbý, protože když jde v noci z hospody, tak už svítá a on pak nemůže spát. Nakonec nám dal vizitku i s odkazem na jeho cestovatelský web, rozloučili jsme se a každej šel po svejch.

Zpětně vzato, hostel v tomhle atypickým paneláku vlastně aspiroval na to být svým životem skutečně prvním pořádným hostelem na naší cestě: amplion nás včera svolal na společný čaj do společenské místnosti. Tam byla v rohu dokonce i kytara a představoval jsem si, co by se asi tak stalo, kdybych jim tam zahrál třeba kousek Frankyho dlouhána.

Docela dost prší. Okny pokoje je vidět, že cyklisti jezděj i s deštníkem, ale pozor, v Osace na to maj vychytávku – držák deštníku na řídítkách (volná ruka se pak může použít třeba k držení cigára).

Na Nový rok jsem si zaplatil pravou japonskou novoroční (rozuměj opět opulentní) snídani a i tady v hostelu to byla pastva pro oči, fakt nádhera, ale nebudu zapírat, že s některými částmi jsem měl hodně co dělat (no, taky se mě ptali dvakrát, jestli chci fakt pravou japonskou novoroční snídani), zápasil jsem s tím jídlem snad hodinu, ale všechno se do mě prostě nevešlo a pro každej případ jsem si pak dal ještě studené saké, kterým se ostatně začínalo. A v době, kdy v Čechách kulminovaly novoroční oslavy, jsem se už plavil zcela bez kocoviny trajektem na pevninu, do půlmilionového města Himeji.

Probudili jsme se do nádhernýho Silvestra – bylo azuro, bezvětří a teplo, čili na místní poměry úplnej zázrak. Paní z recepce nás nasměrovala k zastávce busu, i popadli jsme batoh a rychle vyšli; v plánu jsme měli vyjet busem ke spodní stanici lanovky jezdící na vrchol Kanka-kei a odtud jít pěkně po svejch. Nakonec nám autobus těsně ujel, takže než čekat třičtvrtěhodiny na další, to jsme šli radši pěšky.

Hočimina jsme ráno dole načapali, jak v tmavým a dost podezřelým kuchyňským koutku, na neuvěřitelně zaplácaným dvojvařiči právě dokončuje obligátní nudle. Rychle je do sebe nasrkal a začal s přípravou vylepení A2-plakátu na skleněnou stěnu hostelu. Celé se to dalo udělat poměrně jednoduše, totiž nalepit plakát na stěnu vnitřní, jakž takž teplou, ale on se rozhodl jít cestou venkovní. První pokus nedopadnul, Hočimin bosou nohou v trepkách po pár sekundách vpadnul s „uáááá“ dovnitř a třel si o sebe ruce. Ukázalo se, že vnější sklo je samá špína a samolepka na něm nedrží, takže si vzal z kuchyně hadr a sklo nejdřív umyl. Pak už to šlo.

Snažil jsem se ráno kvůli vydejchanýmu vzduchu otevřít okno. Nešlo to, tak jsem za to vzal pořádně a vyjelo mi z kolejniček. Ale otevřelo se a uviděl jsem, že vzduchem poletujou sněhový vločky a střechy maj poprašek. Jinak bylo krásně, svítilo sluníčko.