Vojta Peřina

To jsme si takhle vyšli jednoho pěkného svátečního dne do zahrady Koishikawa Korakuen; tahle zahrada je představitelem krajinného typu, čili na relativně malé ploše se v několika zákoutích prezentují různé japonské (a tady i čínské) krajiny. Najdete tu vedle sebe rybník, kameny, uměle vytvořený kopec, stejně tak jako speciálně vysazené kytky nebo malé rýžové pole. Zahrada je v Tokiu jednou z nejstarších (údajně i nejhezčích), postavena byla začátkem éry Edo, čili v 17. století.

Kawagoe (s podtitulkem „malé Edo“ v turistickém letáčku) je dalším z tipů na jednodenní výlet z Tokia. Odkaz na éru Edo (1603-1867), potažmo srovnání Kawagoe s Nikko a Kamakurou je namístě: právě tady je možné vidět celé kusy historických ulic s domy „kurazukuri“. O těchto výrazných domech se sluší napsat víc.

Je několik možností, jak utéct před všudepřítomným hlukem a vůbec všemi nezdravými atributy tokijského mraveniště. Ale největší relax není ani jogging po břehu Tokyo Bay, ani čumění na YouTube, ale kupodivu příroda.

Říká se, že kdo jede do Japonska, neměl by si nechat ujít dvě města – Tokio a Kjóto, přičemž o Kjótu se trochu básnicky říká, že je srdcem Japonska. Každopádně oproti Tokiu je podstatně menší a jen pro srovnání: zatímco Tokio má obyvatel nějakých 35 miliónů, Kjóto daleko sympatičtějších 1.4 milionu, navíc se bezprostředně kolem něj tyčí pěkné kopce. Kjóto bylo v letech 794-1868 sídlem císaře a po dobu 1100 let hlavním městem Japonska. Války se Kjótu nevyhnuly (většina památek byla zničena v 15. století a ty, které jsou k vidění dnes spadají do doby Edo, čili 1600-1896), ale co je zásadní, vyhnula se mu druhá světová válka, resp. letecké bombardování.

Hanami je oslava spojená s krásou právě rozkvetlých třešní (mezi třešni a sakuru se tady klade rovnítko) a v menší míře pak speciálních japonských švestek zvaných ume, původem z Číny.

Dneska o jednom trochu bizarním svátku. Kanamara Matsuri, neboli svátek ocelového falusu, je šintoistický svátek každoročně pořádaný chrámem Kanamara ve městě Kawasaki, nedaleko od Tokia. Festival se datuje od začátku 17. století, kdy se v chrámu modlily prostitutky za dobrý kšefty a proti pohlavním nemocem. Legenda praví, že do mladé dívky se usídlil démon, který během svatební noci vykastroval dva mladíky. Démona se pak z dívky podařilo vyhnat až díky kovářovi, který zhotovil speciální falus železný, na kterém si démon vylámal zuby… V dnešní době jde hlavně o svátek plodnosti, který se nese ve veselém duchu a o jarmark, ze kterého se používá část výtěžku pro výzkum HIV.

Veronice je furt blbě, zvažujeme, co dělat, ale nakonec jdeme na vlak. Na nádraží nám dochází fatální chyba: nějak nám nedocvaklo, že vlak taky může jet odjinud. Což se potvrzuje a na přejezd na Západní nádraží už není čas, takže jdeme do hostelu naproti nádraží, na jeden den se ubytováváme a pak se vracíme na nádraží, koupit nový lístky.

Deník Vojty Peřiny o cestě severní Čínou.

Hm, tohle byl teda zážitek… Akci pořádalo JASSO, neboli Japan Student Services Organization. A protože, jak říkal v žertu už nevímkdo (Gorbačov a myslel to vážně?), je Japonsko nejlépe fungující socialistickou zemí na světě, byl zájezd díky různým dotacím a slevám velmi levný, i když už hned na začátku musím říct, že se nesl ve velmi chaotickém duchu.

„V Yokohamě v přístavu, kde den se valí tmou, loučil se tam námořník se svou dívenkou…“, zpívá se ve starý trampský písničce. Yokohama je další ideální jednodenní výlet z Tokia, vlakem slabou hodinu. Zmiňovaný přístav sehrál v dějinách města, potažmo Japonska, důležitou roli, protože se v roce 1859 otevřel jako první v zemi zahraničnímu obchodu.