Martin Jirman

Dál jsem nemohl pokračovat, jelikož jsem musel přebrodit nejnebezpečnější brod celý cesty a řeka byla díky dešťům rozvodněná. V poslední obydlené indiánské chýši před oblastí se zlatými doly byly jenom děti, jak se zdálo. Rozložil jsem si věci po skále a snažil je trochu vyprat, vyvětrat a usušit. Seděl jsem nedaleko indiánský chýše na skále a psal deník, když na mě zavolala indiánka, jejíž věk jsem poprvé odhadnul na 50 až 60 let – později jsem však usoudil, že musí bejt minimálně o 20 let mladší – a rukou mně pokynula, ať jdu dál.

Darién je provincie na východě Panamy o rozloze 16671 km2, pokrytá prastarým tropickým, deštným pralesem, kterou v roce 1981 UNESCO zapsalo do seznamu světového kulturního dědictví a byla prohlášena Mezinárodní Biosférickou rezervací (1983).

Zvítězila ve mně ta bláznovská myšlenka stopem a pěšky z Aljašky na Ohňovou Zemi. Přespal jsem mezi mrakodrapama u nějaké stoky a ráno jsem razil stopem směr Darién Gap. Džungle jsem se nebál, bál jsem se, aby mě tam vůbec pustili, protože jsem neměl kolumbijská víza, zpáteční letenku z Kolumbie, a to jsou věci díky, kterým bylo už mnoho cestovatelů vráceno z hranice zpět. Ještě mně chybělo specielní povolení pro vstup do oblasti NP Darién. Většinu dne jsem šel pěšky, dvakrát mě někdo kousek popovezl, jednou policajt, kterej se mě ptal, jestli jsem předevčírem nešel směrem Colón. Chůze po silnici v tropickým vedru s batohem na zádech nic moc.

Večer jsem konečně dorazil do vesnice Yaviza, dál už cesta nevedla, jenom řeka a stezky vysekané v nepropustné džungli. Musel jsem se rozhodnout, jak dál. Několik možností treku do Kolumbie popisuje Lonely Planet, já jsem se rozhodl pro trasu, kterou jsem ještě dodnes nikde neviděl popsanou.

Ráno jsem dostal nabídku, že můžu pokračovat dál po řece loďkou do vesnice Marraganti za 30 dolarů, ale rozhodl jsem se jít pěšky. Ptal jsem se na stezku a indiáni mě zrazovali od úmyslu jít pěšky do Puerto Obaldía, že se o to asi před 4 lety pokoušel nějakej Mexikánec, ale že se po 4 dnech vrátil. Vysvětlili mně, že musím projít vesnice Bihia, Kaleta a Marraganti. Sešel jsem k řece, přes kterou jsem se musel přeplavit, a čekal jsem na příhodnou loďku. Bylo mně dost blbě, asi jsem měl horečku, všechno se se mnou začalo točit, musel jsem si sednout na batoh. Bylo zatažený ráno, zeptal jsem se indiána, jestli bude dneska pršet, znalecky zachmuřil oko, podíval se k obloze a zakroutil hlavou, že rozhodně né. Nechal jsem se převést na druhý břeh řeky a hned jsem vyrazil po stezce džunglí, ještě jsem viděl poslední chýše ve vesnici, když se spustil tropickej liják.

Nedorozumění, které nastalo s mejma cestovníma pasama v policejní chýši ve vesničce Marraganti, nebylo vlastně prvním v Panamě.

Došel jsem k velké opuštěné chýši na kůlech, která dříve asi sloužila jako základna zlatokopů. Kolem se válely spousty prázdnejch rezatejch barelů. Chtěl jsem pokračovat dál, když se mně zdálo, že jsem zaslechl lidský hlasy. Lekl jsem se a v panice jsem se chtěl někam rychle schovat, jak jsem si to představoval, že to udělám, po všech těch varováních před údajně nebezpečnejma lidma pohybujícíma se v džunglích Dariénu.

Měl jsem na sobě rozervaný tričko a trenky, u kterejch mně upadl celej zadek, ze kterýho mně ostal jenom ten šev vprostřed. Chtěl jsem se převléci do něčeho kulturnějšího, protože jsem musel projít několika úřady v Puerto Obaldía. Sotva jsem se vlekl bahnitou stezkou, naštěstí jsem šel stále z kopce.