Markéta Kolaříková

Cesta byla víc než hrozná. Sjížděli jsme z hor do údolí, vlhkost vzduchu se prudce zvyšovala a teplota rostla. Bylo mi čím dál větší horko a neustále jsem měla zalehnuté uši. Řidič jel jak blázen a my jsme lítaly z jedné strany autobusu na druhou. Tentokrát nespal nikdo. Po pěti hodinách utrpení jsme byli na místě – vysněný Perský záliv. Byly asi tři hodiny ráno. Tolik jsem přemýšlela jaké to tu asi bude, vzpomněla jsem si jak jsme se na základní škole učili o ropě, která se tu těží. Bylo to jako sen. Nemohla jsem se dočkat, až vystoupím z autobusu a konečně se dotknu země…

Do Shírázu jsme dorazili ve čtyři hodiny ráno. Jen co jsme vystoupily z autobusu, už jsme měly ustláno na pásu trávy, který obklopoval autobusové nádraží a na kterém spaly desítky lidí. Tohle jsem měla na Íránu opravdu ráda. Na trávníku spaly celé rodiny s dětmi, některé byly vybaveny dokonce i stany. Bylo to úplně normální a nikdo se nad tím nepozastavoval.

Sobotní plán byl jasný. Vstát brzy ráno a přesunout se na terminál Jay, odkud měly jet minibusy doYazdu. Večer jsem si nastavila budík a šly jsme spát. Jenže budík patrně věděl, že jsem unavená, a tak jednoduše nezvonil.

Írán pro mě byl jako sen. Byla to jedna ze zemí Blízkého Východu, o kterých jsem pramálo věděla. Uzavřená, nesvobodná a tajemná země, v jejímž sousedství zuří válka. S mojí kamarádkou Katkou jsme v Izraeli o Íránu často diskutovaly, a i když jsme cestu do této země plánovaly, ani jedna z nás v realizaci našeho plánu moc nevěřila.