Markéta Kolaříková

Saládinovu citadelu jsem původně neměla vůbec v plánu, ale když jsem ji viděla z venku, musela jsem ji vidět i zevnitř.

Po úspěšném vyřízení všech formalit jsem se poprvé ocitla na egyptském území. Pocit to byl nepopsatelný. Můj sen z dětských let se stal skutečností, čekaly mě ne dny, ale celé týdny v Egyptě!

Po večerní procházce Ammanem a vynikající večeři jsem opět usínala za chůze. Z posledních sil jsem se dopotácela do hotelu a hurá rovnou do postýlky. Když nám kdysi ve škole říkali, že teplota v poušti během noci klesá dokonce i pod nulu, nevěřila jsem. Ve dne bylo horko, ale se západem slunce se značně ochladilo. Tak moc, že jsem se v noci vzbudila zimou. Měla jsem na sobě nátělník, dvě trička s krátkým rukávem a jedno s dlouhým, mikinu ,bundu a dvě deky. Stejně jsem se nedokázala zahřát a celou noc jsem se třásla zimou. Těšila jsem se na ráno, až zase vysvitne sluníčko a já se trošičku ohřeju.

Budík mi zazvonil velmi brzo, protože jsem se do Ammanu chtěla dostat co nejdřív. Majitel hotelu mě neustále přemlouval, abych zůstala déle. Ale i kdybych chtěla sebevíc, další den jsem se musela vrátit do Izraele a času jsem tudíž neměla nazbyt. Jedna noc v Ammanu a hurá zpět do Země zaslíbené, která byla momentálně už rok na pokraji války (jak se všude psalo).

Vstávala jsem brzy ráno. Když jsem se podívala z okna, naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Všude mrtvo, nikde ani jediný človíček a po včerejších zácpách ani stopy. Večer jsem dostala od majitele hotelu lísteček, na kterém bylo arabsky napsáno, kam jedu, pro případ, že bych si nevěděla rady. Tentokrát jsem se rozhodla navštívit druhou největší perlu Jordánska, město Jerash.

Bylo to tu, cesta, kterou jsem poslední měsíc intenzivně plánovala. Zpočátku mě Jordánsko vůbec nelákalo, nevěděla jsem o něm zhola nic. Jenže mi končilo tříměsíční izraelské turistické vízum a já jsem potřebovala další. Neměla jsem na výběr, vycestovat jsem musela. Jediné dvě země na Blízkém východě, do kterých mi byl povolen vstup, bylo právě Jordánsko a Egypt. Měla jsem jenom týden volna a tak byla volba jasná – Jordánsko.

Za tři týdny jsme měli projetý celý Írán a otázka „kam teď?“ se přímo nabízela. Po chvilce přemýšlení jsme se jednomyslně shodli na tom, že se vrátíme zpět do Esfahánu. Plán byl předem jasný – utratit poslední zbylé peníze.

Ačkoliv jsme v Íránu strávily téměř tři týdny, po tradiční íránské keramice jakoby se slehla zem. Katka se večer dala v Tabrízu na ulici do řeči s mužem, který slíbil že nás do nějakého obchodu s keramikou vezme a my jsme jeho nabídku nadšeně přijaly. Obchod byl vzdálený asi čtvrt hodiny jízdy taxíkem od našeho hotelu. Prodávali zde keramiku malovanou malými dětmi, různé koberce, lýkové tašky a spoustu dalších věcí. Hodně dlouho jsem přemýšlela a vybírala. Nakonec jsme si koupila malý modrý hrneček se dvěma panáčky a k němu modro-žluto-oranžový talířek.

Do Kermansháhu jsme dorazily v pět hodin ráno. Řidič zastavil někde na okraji města a vzhledem k tomu, že vystupovali všichni, nezbylo nám nic jiného než vystoupit také. Stály jsme s batohy na velkém kruhovém objezdu a rozhlížely se. Během chvíle už jsme seděly v taxíku a mířily na autobusové nádraží. Přidal se k nám nějaký mladík z autobusu a tak jsme jeli ve třech. Po příjezdu na nádraží jsme daly taxikáři dvě třetiny částky kterou požadoval a odcházely jsme pryč. Jenže mladík, který se k nám přidal, platit za cestu nechtěl. Prý že taxikáře navigoval a tak bychom měly zaplatit i za něj. Po menší potyčce s taxikářem ale zaplatil a pak utíkal za námi.