Magda Herová

Během cestování se musíme vždy trošku uskrovnit a vzdát se komfortu, které si užíváme doma. Zvláště když máme své dny, nemáme to jednoduché. Možným řešením může být právě kalíšek.

Nshima je kaše uvařená z hrubé kukuřičné mouky (zásadně z bílé kukuřice). Je to jednoduché jídlo, ale po třech měsících pobytu v Zambii, když nemáme nshimu dva dny za sebou, jsme celí nesví.

Nápad jet do národního parku Lochinvar hned po zavření školy se rodil postupně. Chtěli jsme jet někam, kde budeme v přírodě, kde se ještě domluvíme tonga a zároveň třeba uvidíme nějaká zvířata. Platit za pronájem auta nebo za organizovaný výlet nějaké cestovce jsme rozhodně nechtěli. Takže to muselo být někde, kam se dá dojet místní dopravou. To znamená na korbě náklaďáku, který vozí lidi do okolních vesnic.

Před týdnem začalo období dešťů. Venku leje a leje. Je sobota večer, tma jako v pytli a nepřestává pršet.

Zase jsme se nechali nachytat a rozhodli se jet minibusem! Z Chomy do Livingstonu je to skoro 200 km a jet narvaný v minibusu není žádnej med, obzvlášť když je vedro k padnutí, zastavujme u každý odbočky do buše a pod sedadlem přede mnou se veze několik živých slepic.

Jednou dopoledne o velké přestávce ve sborovně nastartoval můj náramek z lýka debatu o čarodějnictví.

Podle statistik je v Zambii 20% lidí nakažených HIV. V industriální oblasti Copperbeltu, kde se těží většina Zambijské mědi je to až 22%, v zemědělské Západní provincii, která je díky špatné infrastruktuře téměř odříznutá od zbytku země, to má být “jen” okolo 10%.

Dneska něco o učení. Hlavní rys je, že pořád něco odpadá. Snad ještě nebyl týden, kdy by aspoň půlka vyučování neodpadla. Mě to sice nevadí, protože si vždycky najdu něco, co dělat, minimálně polovině dětí to taky nevadí – to je samozřejmé, komu by vadilo, že odpadá škola. Ale projevuje se to na jejich znalostech.

V Masuku už jsme velmi solidně zabydlení, jen jména všech žáků jsem si doteď nezapamatovala. Je jich prostě moc a navíc někteří mají velmi neobvyklá jména.