Lucie Kinkorová

Neúprosné odpolední slunce pálí do bílého prachu. Několik nenahozených jednopatrových boud s kusy vlnitého plechu a děravého igelitu místo střechy a pár prodavačů občerstvení tísnících se ve stínu jediného stromu… Než jsem přijela do Afriky, znala jsem tak neutěšená místa jen z obrázků. Tady, na černém kontinentu jich je bezpočet. Člověku až zůstává rozum stát nad tím, kde také mohou lidé žít.

Otvorem ve zdi sledují každý náš krok desítky dětských očí. Ten nejmenší v šedých roztrhaných kalhotách si potichu opakuje: „Ale tam se nesmí…“ Dovnitř se také kluci, kteří až do našeho příchodu hráli před hřbitovem fotbal, neodvažují. Ohromný hřbitov již dávno zcela pohltil zelený koberec popínavých rostlin.

Taxikář nás rezignovaně doprovází k řidiči bílého minibusu a ještě dlouho kroutí hlavou. Asi nepochopí, že jsme se rozhodli poznat svazijský venkov a je nám celkem jedno, kterým směrem od hlavního města Mbabane to bude.