Lucie Kinkorová

Dávám si desátou poctivou facku na tvář a cítím, jak jsem jich zase pár trefila. Bohužel další desítky jich zlověstně bzučí nade mnou. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet, když si představím, jak asi vypadá můj obličej se všemi rozmazanými krvavými komáry. Vzdáváme spaní na postelích a stavíme uprostřed místnosti, na zaprášeném a flekatém linu neurčité barvy, vnitřní stan. V něm se snad těm pištícím krvežíznivým potvorám schováme.

Zaměstnáni zouváním bot a odkládáním pokrývek hlavy, jak se na buddhistických svatých místech sluší, ani neregistrujeme, že stojíme přímo před Gal Viharou – nejkrásnějšími buddhistickými sochami na celé Srí Lance.

Příliš mnoho lidí, aut, hluku, zápachu, odpadků a špíny, ale také bezpočet krásných památek, milí lidé, barevná a rozmanitá kultura, nádherná příroda a hory. Říká se, že Indii buď člověk miluje, nebo ji nenávidí.

Legendární Karákoram Highway se cestou z Číny do Pákistánu vine tímhle nádherným koncem světa 10 km od hranic s neklidným Tádžikistánem a necelých 100 km od Afghánistánu.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Svižnými dlouhými kroky ukrajujeme prví metry z devíti kilometrů, které nás dnešní odpoledne čekají. Políčka domorodců přechází v les a zpoza stromu se na nás drze šklebí dřevěná cedule s nápisem „Park boundary“ (hranice parku).  Máme dojem, že tu stojí na špatném místě. Podle našeho názoru by se měla nacházet až za nějakých pět kilometrů – u parkové brány Ciremon. Bohužel není tomu tak a my debatujeme, co dál. Původně jsme chtěli dnes dojít až  ke zmíněné bráně, tam přespat, ráno oficiálně vstoupit do parku a vstupné platit až od zítřka. Buď můžeme zalézt někam do lesa, přespat tam a brzy ráno „dobýt“ bránu nebo zůstat u původního plánu a riskovat, že nám naúčtují vstupné za celý dnešní den a kempovné k tomu, ač jsme v parku zatím vůbec nebyli a ani nic zajímavého, co by za to stálo, neviděli.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav „Vítejte v Keni, jakou jste měli cestu?“ Zdraví nás s úsměvem tichým klidným hlasem vysoký pohraničář. „Buďte, prosím, tak laskaví a následujte mě do mé kanceláře. Tenhle formulář bych potřeboval vyplnit…. Mockrát děkuji a šťastnou cestu.“ Nevěřím svým uším ani očím. Přejezd z Etiopie do Keni mi působí  kulturní šok. Nikdo tu na nás neciví, nelepí se, neklepe nám na rameno, nepokřikuje ani nežebrá. Nikdo nenabízí svoje průvodcovské a jiné „pomocnické“ služby. Všechny ty maličkosti rušící naše  soukromí, které nám v Etiopii s rostoucí intenzitou poslední dobou tak vadily, ale které jsme považovali za nedílnou součást cestovatelova života, zůstaly, jako mávnutím kouzelného proutku, za etiopskou hranicí.  Takže ne, že by se ze mě na naší africké cestě stal cholerik, to jen Etiopané mají o etiketě  vlastní představu.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Nerasistický kokosář Pouliční prodejci kokosů z dlouhé chvíle osekávají svůj artikl do tvaru tak trochu připomínajícího hříbečky. Jednoho z nich si vybíráme a aby nedošlo k  nějakým tahanicím, ptáme se na cenu. „Padesát,“ říká s úsměvem na rtech černoch o něco málo mladší než jsem já. Asi jsem mu špatně rozuměl. „Padesát,“ trvá si na svém. Ne, to opravdu nemá cenu, a tak se máme k odchodu. „Počkejte, počkejte, kolik dáte? Dvacet?“ Tenhle pán to asi nemá v hlavě v pořádku,  kdo to jaktěživ viděl, aby se smlouvalo na kokosy. „Deset,“ trvám na regulérní ceně a černoch se po chvilce zaváhání chopí nože a ořech otevírá. Tváří se u toho kysele a bručí si pod vousy: „Proč bych vám měl dávat african price, africkou cenu, vy jste přeci  b í l í !“ „My jsme bílí a ty jsi tak trochu rasista, co?“ kontruji. „Já vůbec nejsem rasista, ale z barvy vaší pleti se dá vyčíst, že jste boháči,“ brání se. S nepříjemným pocitem dopíjím a platím. Vím ale jistě, že příště si kokos koupím u někoho jiného. Welcome to Mombasa!

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Burka před internetem Luci mě na poslední chvíli strhává na stranu před jezdcem pádícím na šedivém oslíkovi a já div nepadám do nehlubokého nezakrytého kanálku plazícího se podél zdi z korálů. Raději nemyslím na to, co všechno smradlavá stoka obsahuje a pokračujeme ani ne metr širokou uličkou k zastřešenému trhu. Normálně mi rybí zápach nevadí, ale v nejrůznějších koutcích zapomenuté tlející zbytky těch všech tuňáků, tresek, žraloků a chobotnic mě vyhání na čerstvý vzduch.

Lucie Kinkorová a Petr Drbohlav Od osmi ráno čekáme v rozžhavených útrobách bílého pick-upku. Ještě jsme ani nevyjeli a zadky nás už bolí z tvrdých lavic. Kolem půl dvanácté se konečně schází dostatek pasažérů, aby se řidiči „vůbec vyplatilo vyjet“. My to ale vidíme trochu jinak. Teď si už totiž nejenom vydělá, ale pořádně namaže kapsu. Kamenitý vulkanický ráz krajiny se záhy mění v poušť a my se pomalu blížíme k městečku Kalokol, poslední výspě civilizace před jezerem Turkana. Dokonce až sem vede asfaltka, protože Skandinávci zde kdysi postavili obrovský závod na zpracování ryb.

Sledujeme úzkou pěšinku v hustém pralese. Luci tříská klackem do každého druhého kmene, protože někde vyčetla, že se tak nejlépe vyplaší zde velmi hojní sloni a buvoli a zabrání se tak případnému ataku z jejich strany. Vyčerpaní a splavení usedáme na břehu potůčku a ve vodě podivné barvy i konzistence vaříme čínské nudle. Před dvěma hodinami jsme utíkali pryč ze samburské vesnice před starcem s flintou na zádech, který nám u dřevěného kostelíku ukazoval cestu. Báli jsme se totiž, že si za to řekne o peníze. Před žebrajícími dětmi (nechápu, proč si malí Afričánci myslí, že bílí nosí v batozích jen bonbony a propisky), před starou polonahou čarodějnicí, kterou naše setkání k smrti vyděsilo, před dřevorubci s obrovskými sekerami. Co bychom teď dali za jakoukoliv živou bytost, která by nám alespoň teoreticky mohla poradit kudy kam. Na křižovatce sázíme na žlutou bahnitou stezku a po chvíli vycházíme z lesa na travnaté pláně s osamocenými osady. Přicházejí si nás od nich prohlédnout caparti v modrých přehozech i vážený pan učitel, který nás ubezpečuje, že tudy do městečka Poro skutečně dorazíme.