Andrea Hrašeová

Z šátků vylézají natužené ofiny a unylé tuniky ukrývají nejvyzývavější prádlo. Každý má mobil s fotoaparátem a přístup k internetu (s blokovanými stránkami). Že by moderní Írán?

„Palác se zámeckým ložem“ zůstává při toulkách světem většinou jen tajným snem. Stejně tak v některých chvílích sníme o domácím útočišti se známými duchnami a postelí, v níž se zdají ty nejkrásnější sny.

Bílé tričko, černé střevíčky a taktéž kalhoty in black. Nástup ve 4h odpoledne. Jaké to bude, zvládnu to?Budu všemu rozumět? Kdo ví, kdo mi na to odpoví?

Z Th Suang absolvuji divokou jízdu do Hongsa. Prašná horská stezka zanechává po sobě táhlý oblak prachu …Rozhlížím se kolem, jestli náhodou nespatřím cestou mahouty na slonech. Oblast Hongsa je totiž centrem, kde se sloni využívají k těžbě nejrůznějších stromu, např. Pterokarpusu. Sloni jsou tu natolik důležití, že se zde provádějí sloní obřady baasii.

Vypadá to, že autobusové propojení mezi Phonsavanem a Louang Prabangem neexistuje. V jedné, druhé, třetí cestovce se ptám, zda je možné odjet z Phosavanu dneška večer a uskutečnit přesun v noci. „no, no, no, only tomorrow“. Jak zjišťuji, nejlepší zdroje informací člověk získá na 5., někdy 10. pokus.

Vyrazila jsem na cestu nočním busem, podle informace jedné v 7.30 h, podle druhé v 8h odjezd. A kde ze mám stát? Někde před mostem, třeba si sednout v restauraci, stačí pak jen mávnout.

Po čtyřech hodinách jízdy busem z Louang Prabangu jsem se vypravila na malé vesničky na břehu řeky Nám Ou. První dojem, když sem dorazíte, tak se koukáte kolem sebe a nevíte, jestli je to pauza na toaletu nebo opravdu autobusová stanice.

Vang Vieng mě okouzlil plnými doušky. Ráno jsem proběhla prázdné uličky města, spíš tedy vesničky, kde prašné uličky plné prodavačů zářícími úsměvy připomínaly opravdu jiný svět. Dneška podnikáme malý výlet po krásách okolí. Nejdříve si dáme exkurzi jeskyněmi. No, s čelovkama se ploužíme do nitra jeskyně, která bývá v období dešťů zatopená, takže je na stěnách vidět jen bahnité otisky prstů, jak někdo nezvládl stabilitu.

Po příjezdu z Vientiane do Vang Viengu jsem chtěla stihnout ještě západ sluníčka u řeky Nám Xong. Prý je velmi populární v tom, že se na ní jezdí na duších od traktoru, tzv. tubing a na kajakách. Přiběhla jsem k řece, kde byly 2 bambusové mostíky, jeden do happy baru, druhý do Lucky baru. Každopádně, z každého určitě člověk bude v příjemném rozpoložení. Po mostíku jsem si vykračovala večer, když jsme si s dvěma Laosankami daly večeři, tzv. laap paa s národním nápojembeerlao. Laap paa je místní specialita z mletého masa /rybí, kuřecí, vepřové či hovězí/ smíchaná s mátou, kousky chilli a kousky rýže. Je to velmi chutné, ale může se to zdát příliš ostré, protože chilli se rozhodně nešetří. Večer plný zajímavého povídáni s „celým světem“ v malém pak probíhal u hořícího ohně, kolem kterého jsou bambusové chajdy kolem řeky. Každý večer se tu setkávají cizinci cestující s ruksakem křížem krážem Laosem. Švédové, Izraelci, Britové, Finové, Němci, zkrátka kdekdo.

Někdo ve 4 hodiny spí, druhý bdí a třetí hledá thajsko-laoskou hranici.