Jan Hocek

Po létech cestování na Island jsem zatoužil podívat se o kousek dál, do Grónska. Přispěl k tomu i přelet přes Grónsko cestou na Aljašku, kdy jsem s obličejem přilepeným na malé okénko pozoroval skalnaté fjordy vyplněné obrovskými ledovci.

Po více než sto letech od chvíle, kdy na ni vstoupila lidská noha, představuje Antarktida stále jednu z nejméně probádaných oblastí a jedno z posledních míst na Zemi, kde najdeme skutečně panenskou přírodu prostou civilizace. Je to kontinent superlativů – nejenom nejstudenější, ale také největrnější, nejsušší a s nejvyšší průměrnou nadmořskou výškou.

Všude okolo nás jsou monumentální ledovce. Nejsme ale vysoko v horách – spíš naopak. Vlastně už o mnoho níž ani být nemůžeme, protože sedíme v mořských kajacích, které nás nesou na hladině ledově chladného moře aljašského zálivu Prince Williama.

Po roce a půl se vracím do Polynésie, stejně jako kdysi kapitán Cook – na rozdíl od něj nám ale již vstříc nevyjíždějí kanoe s bojovníky a už dávno nás domorodci nemají za bohy, jak tomu bylo za časů prvních objevitelů.

Jako průvodce zájezdů na Nový Zéland jsem v této zemi viděl už téměř všechno. Dosud mi ale unikal symbol Nového Zélandu – nelétavý pták kiwi. Viděli jsme ho sice mnohokrát – ale pokaždé jen v jakési miniaturní zoo, nikdy ve volné přírodě.