Gabriela Pavesková

Konečně jsme vyrazili směrem k severu. Poučeni taxikářem, který nás prvního dne vezl z letiště k autopůjčovně, jsme se chtěli co nejvíce vyhýbat cestování v noci. Protože, jak pravil, není nic horšího, než když do rychle jedoucího vozu narazí světlem omráčený klokan. A tak jsme vyrazili na další cestu raději hned za svítání.

Milí čtenáři, protože naši cestu napříč pobřežím Západní Austrálie považuji doposud za nejúžasnější cestovatelský zážitek, rozhodla jsem se s Vámi o podrobnosti naší 11-ti denní cesty podělit a snad i cestovatelům, kteří mají namířeno na druhou stranu světa, něco málo doporučit. Vraťme se tedy časově do doby před pár lety, konkrétně do období Velikonoc, kdy jsme (můj manžel, já a náš dvouletý syn Daniel) zmíněnou cestu podnikli.

Den šestý nás čekala opět dlouhá cesta a mnoho míst k zastavení, takže jsme nezaháleli vyspáváním a vstali časně ráno. Krátce na to jsme ale zjistili, že banánové plantáže, kde jsme si plánovali dopřát pravou banánovou snídani, otevírají až v 10 hodin.

Městečko Tom Price, kde jsme se toho rána probudili, bylo založeno v roce 1960 na základě velkého naleziště železa, které se zde od té doby těží.