Jiří Kalát

Na mnoha (a nejenom) mayských památkách po celé střední Americe můžeme studovat život nobility, politických či náboženských elit tehdejšího světa, chrámy, hrobky a náboženská místa. Joya de Cerén v Salvadoru je v tomto jiné, zde je možné vidět a zkoumat život prostých lidí, zde je vesnice a domy obyčejných farmářů a dělníků.

Byla to dlouhá a náročná práce. Čtyři roky pozvolného odkrývání zeminy, kamení i částí stavby trvalo archeologickému týmu najít to, pro co si přišel. Když v roce 1952 sestupoval mexický archeolog Alberto Ruiz do nitra ruin Chrámu nápisů v Palenque, byl jistě nervózní. Ovšem našel to, co očekával.

Pro mnohé hlavní město Izraele, které snad svou otevřeností a tolerancí nemůže návštěvníky více překvapit. Tel Aviv je totiž městem „hříchu“, centrem spontánnosti i veselosti v jehož ulicích se pořádá každoročně jedna z největších „gay pride“ párty na světě.

Již v prvním okamžiku to poutníka zasáhne. Žádná obrovská a zlatem vykládaná brána nestřeží vstup na místo, kde se podle křesťanské tradice narodil spasitel Ježíš Kristus. Jen malými vrátky vcházejí turisté do Chrámu Narození Páně v Betlémě. Proč? Hlavní důvody jsou dva. Jeden je ve skrze praktický a druhý naopak duchovní.

Svatá země je plná překvapení. Přestože by se mohla zdát notoricky známou, každé údolí či pláň v sobě ukrývá poklady historické, kulturní i přírodní. Jenom kousek za magickým Betlémem, schovaný v Judské poušti, čeká na své objevitele například velkolepý klášter Mar Saba.

Jeruzalém je magnetem pro mnoho věřících a poutníků. Muslimové, židé i křesťané jsou k němu přitahováni magickou silou tisícileté historie i tajemnem náboženských tradic.

Zpola zasypaný římský akvadukt se tyčí na břehu Středozemního moře, u starověkého města Ceasarea Maritima v severozápadním Izraeli. Opuštěný, a dalo by se říci, že i zapomenutý, pomalu vrůstá do velkoměstské periferie.

Existují dvě Susye, palestinská vesnice s rozhodnutím o zbourání a rozkvétající (nelegální) izraelská osada. Leží od sebe nedaleko a přesto je v život každé z nich úplně jiný…

Pro mnohé je Oktoberfest svátkem opíjení, hloupé muziky a divných krojovaných domorodců cpoucích se bílými klobáskami, a dívek ukazujících své bujné vnady. Za tímto se ale ukrývá svět představující německou náturu a pohostinnost.

Ani členové Hamásu netrpí nedostatkem smyslu pro humor. Ten jejich je ale krapet drsnější, o čemž se přesvědčil i novinář Jiří Kalát. Chvilku snad stál i tváří v tvář smrti…