Eva Malířová

Země Aztéků, Toltéků, Olméků, Mayů a jejich pyramid, říše opeřeného hada Quetzalcoatla, posvátného Jaguára, vysněný ráj vyvrhelů, torilly, barvy, sombrero grande, tequila, kaktusy a kukuřice, srdce v obětní misce, zapatisté. Popopo…pocatépetl, Citlaltépetl, červené trojúhelníčky v atlase světa. Mexiko!

Kouřící hora. Mexický Romeo tu stojí od té doby, kdy po návratu z války našel svou milovanou Ixtaccíhuatl mrtvou. Dívka zemřela žalem nad domnělou smrtí svého bojovníka. Je to už velmi dávno, kdy se Popocatépetl postavil na stráž k jejímu loži a pozvedl ohnivou kouřící pochodeň na její počest.

„Zítra,“ mávne rukou Mexičan, vyvstane-li nějaká povinnost či problém. Co můžeš odložit na zítra, odlož na pozítří. Nespěchej. „V klidu se najezte,“ říká hostitel Ricardo čtvrt hodiny před odjezdem autobusu. „Stejně jezdí vždycky pozdě.“

Vchod do vestibulu lemovaly stánky s pečivem, sladkými houskami, protože nic slaného v Mexiku snad neexistuje. Koupili jsme si každý po čtyřech houskách a rozbili ležení na podlaze vestibulu.

Teď naše podrážky spočívají na půdě amerického Egypta, v Zemi věčného jara, na půdě mnohojmenné Guatemaly, státu už stoprocentně středoamerického.

Syrové RRR, hluboké HO, nespoutané SS. Jméno přisoudil zemi Kryštof Kolumbus, když v roce 1502 přistál u jejích břehů, protože se mu zdálo, že zdejší pobřežní vody jsou hluboké (šp. hondo=hluboký).

Míříme přes Guatemalu k hranicím s Mexikem. Jedeme kamenitou silnicí. Před každou terénní vlnou přidá řidič chutě plyn a projíždí jí v největší rychlosti, jaké je jeho stařičký autobus v tomto terénu schopen. Po každém větším povyskočení bujného dopravního prostředku zamrkají ve zpětném zrcátku škodolibé pobavené řidičovy oči, kochajíce se grimasami vylekaných pasažérů.