Denisa Kvaltínová

„Prásk, bum bum, ratata“ ozvalo se ve tmě a já vystřelila z postele. Zamotala jsem se do moskytky, což mě umožnilo se trochu probrat. Srdce mám až v krku, bije jako splašené. Poslouchám, co se to venku děje: „uf, to je jen lijavec!“.

Ráda jdu proti proudu – prostě jinak, než je běžně zvykem. Jenže u výletu s dvojčaty na plovoucí domy na jezeru Chiao Lan se mi to tentokrát nevyplatilo. A to doslova.

Na východním pobřeží Bali nás čekal neobyčejně zajímavý mořský život – plavala jsem s mantami, viděla zabloudivšího žraloka, želvy popásající se u břehu a spoustu dalších ryb. Je zde ale málo pláží, kde se dá opravdu plavat, protože vaši bezpečnost mohou ohrožovat silné proudy, které vás zanesou daleko od břehu. Vždycky se tedy na nové pláži zeptejte místních, jestli tu můžete plavat!

Balijská kuchyně není špatná. Na tom jsme se shodli všichni. Ale… není tak rafinovaná, jako je například sousední thajská. My sami jsme poznali jen kuchyni východního Bali, možná je to v jiných oblastech jiné. V regionu platí tradiční způsob stravování – jíme naše, sezónní potraviny. Především. Tudíž plody sladko-kyselého salaku se jí v době, když dozrávají v okolních kopcích. Ovoce, jako je třeba dragon fruit, dostanete v Denpasaru, ale tady si na něj můžete zajít chuť.

Uf, to byla dřina. Domluvit si řidiče skútru na CELÝ den, to znamená do západu slunce v osm. Nerozumím tomu – je tu tolik řidičů, ale žádný se mnou za žádnou cenu nechce jet. Až později jsem zjistila, že slaví svátek, a na obřad (půdžu) v chrámu nesmí chybět. To se rozumí samo sebou, ale oni mají svátek obden:-)

Před očima mám kužel černé sopky Batur s viditelným kráterem, v úpatí modravé jezero  – a v jeho vodách se odráží – asi pro jistotu, sopka ještě jednou. Stojíme na kraji frekventované silnice, a nadšeně hledíme na nádherný výhled. Vedle nás staví turistický autobus, o kus dál několik aut – všichni se chtějí kochat výhledem. Proč taky ne, jsme v Penelokanu, což v překladu znamená „Vyhlídkové místo“.

Kamarádi autem, my s Pepou na skútru. Mám ráda vítr ve vlasech… a možnost dělat si, co chci. Do Ubudu jedeme přes hodinku, navigace nám našla bezva zkratku, a tak nemusíme to objíždět přes Semarapuru. Cesta vede úrodnou rovinkou – pole, vesnice, a civilizace – město Gianyar. Kromě zkratky je cestou docela velký provoz a tak si to šineme v koloně, nikdo moc nepředjíždí a my jsme rádi za naši čtyřicítku. Dost na tom, že jedeme vlevo.

Díky programu Work and Travel (WAT) podporovanému americkou vládou mají studenti možnost získat vízum a pracovní povolení. Stačí být studentem a zaplatit asi čtyřicet tisíc korun.

Putujeme z Thajska do kambodžského Siam Reapu a prvních 50 kabodžských kilometrů za hranicí jedeme po něčem, co vypadá jako zorané pole. Hrůza, utrpení a modřiny po celém zadku!