David Kučera

„Severní“ trasa do Asie vede z velké části územím Ruska a Číny. Připravte se proto na předlouhé přejezdy jednotvárnou krajinou, které vám však velmi družní místní s radostí zpestří. Nebo je zpestříte vy jim?

Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijů” – zpívají Slováci ve své hymně. Když seshora vidím přibližující se Emiráty, odhaduju, že místní hymna bude znít nějak jako “Nad pouštíííí je prach a nic neníííí viiiidět”. Kvůli prachu pod námi skoro nevidím ani Perský záliv, od kterého se přibližujeme k pevnině. Dost vybledlý odstín modré přechází ve stejně vybledlou hnědou. Ta hnědá jsou Emiráty. Jakmile překračujeme hranici pobřeží, začínám matně rozeznávat budovy.

Dodávka suzuki, jež jsou v Pákistánu konvertované na pidi-nano-autobusy pro 10 lidí – plus někdy několik pasažérů na střeše, avšak vždy pár dalších lidí visících na zadní stupačce – mě veze ztichlým městem na Radža (Raja) bazar, propletený konglomerát ulic a uliček, z velké části sloužících jako bazar pro všechno možné.

Sprcha moc nepomáhá, protože v Péšávaru je vedro a vlhko jako v tropech, tak se jdu radši najíst. V krámku za rohem přes ulici dostávám to, po čem celou dobu toužím – kabuli.

Péšávar je od afghánské hranice vzdálen necelých 60 km, takže hory jsou vidět už z okraje města. Několik kilometrů za Péšávarem míjíme bývalý Pašerácký bazar a zastavujeme u cedule “Khyber Agency