Ranní Lima nás vítá mrholením, nepřítomností úschovny zavazadel a celkově ponurou atmosférou probouzejícího se velkoměsta.
Popisovat Machu Picchu, když to za mě již udělali mnozí jiní, je snad zbytečné, ale stačí pouze shrnout emocionální stránku věci. Zde určitě leží vrchol naší krátké návštěvy v Peru, spolu s Inca Trail.
Ráno nám brzké vstávání příliš nepomůže, protože jezdíme po Almaty a nemůžeme se dostat na výjezd k našemu cíli – Boľšomu Almatinskomu ozeru. Nakonec ale stojíme v přeplněném autobuse LAZ, který s námi funivě šplhá do horského podhůří. Když i jemu dojde dech, začínáme pracovat my. Zatím to je dobré – silnice se krásně vine podhůřím a když dosáhneme jezera, začíná první pozdrav hor – liják. Naštěstí se počasí brzy umoudřilo a můžeme nastoupit tam, kde již žádné autobusy nejezdí. První tábor rozkládáme na břehu říčky Ozyorné, kterou je nám druhý den souzeno překonat.
V autobusu si stačím převléknout “horské oblečení” za městskou košili. Už se těším na Ilbirs a příjemnou studenou sprchu v něm. Ale ten je ještě vzdálený více jak 10 hodin jízdy starým veteránem. Jediná větší města jsou Balykči a Naryn, centrum stejnojmenné oblasti, ale zde je právě vidět špatný stav kyrgyzského hospodářství – továrny evidentně nefungují, paneláky jsou rozestavěné, u některých zoufale trčí vzhůru dávno zrezivělý jeřáb.
Večer odjíždím v autobuse plném výletníků do Čolpon Ata. Moc jsem se na posledním sedadle nevyspal, ale ráno mám po půlhodině přípoj na autobus – “osobák” do Karakolu. Jenom prohazuji pár slov s naší známou Zulajkou. Autobus se postupně slušně plní – všichni jedou na karakolský trh, který je zejména v sobotu a v neděli vyhledávaným místem. Na něm také kapituluji a kupuji ak-kalpak za 60 somů (asi 55 Kč). Odpoledne trávím u Issyk-Kulu a v nevelkém muzeu Převalského, po kterém se v době SSSR také Karakol jmenoval. Celá oblast byla ještě donedávna pro cizince uzavřena, protože právě zde, v zálivu Michajlovka, se údajně zkoušely sovětské jaderné ponorky a torpéda. Kromě muzea se mohu podívat i na zahrádkářskou kolonii na břehu jezera, kam jezdí zejména Rusové. Zahrádka tady pro ně, ale i pro Kyrgyzy často znamená obživu, protože práce je málo a peněz za ní ještě méně.