Katarína Šajbanová

A je tady závěr naší novozélandské expedice. Po Milford Tracku jsme trošku vyčerpaní, více psychicky než fyzicky, přece jen to chvílemi vypadalo jako boj o přežití. Dostali jsme alergii na dešťové kapky, jakmile se nás nějaká dotkne, asociuje v nás vzpomínky na mokré chladivé oblečení. Brrrr!

Mezi skalnatými hory se pomalu vynořuje ledovec Franz Joseph Glacier. Vede k němu několik menších treků. Nejdříve si jej prohlížíme z vyhlídky. Vypadá majestátně, jakoby se řítil dolů údolím, po stranách pokrytý kamením a prachem, uprostřed jasně modrý.

Nový Zéland má opravdu půvabné hlavní město. Možná je to tím, že Wellington není velký a moře mu dodává příjemnou atmosféru. Procházka po nábřeží s výhledem na kotvící lodě, ulice vedoucí strmě do kopce, hodně zeleně a sportující obyvatelé.

Opustili jsme poloostrov Coromandel a vyrazili do Rotorua. Ve všech průvodcích se píše, že kdo nenavštívil tohle město, jakoby ani nebyl na Severním ostrově.

Přemýšlím, jestli bych tady na Novém Zélandu byla šťastnější než u nás. Ovlivňuje člověka prostředí, ve kterém žije? Počasí? Moře? Nevím. Jedno však vím určitě. Novozélanďani vás při náhodném očním kontaktu obdaří upřímným zářivým úsměvem. Až tehdy si uvědomím, jak málo se u nás doma lidi na ulici usmívají…