Vojta Filip

Ahoj, poslední dny byly trochu hektické, tedy trošku se zpožděním další zážitky z Indie.

Praha Dejvice, pět hodin ráno „Paní, no tak, netlačte se!“ křičí jiná paní, která se tlačí jako druhá do autobusu směrem na letiště. Odjíždíme pěkně narvaní, ale co, vždyť je to skoro prázdný autobus v porovnání s tím, co mě prý čeká v Indii…

Jsme skoro na hranici a před námi je dlouhatánská fronta aut. Řidič si z toho ale nic nedělá a s vervou se pouští do předbíhání. Nejprve popojede, jakoby se chtěl vměstnat do mezery mezi auty, načež šlápne na plyn a zase popojede podél fronty aut. Až skoro k bráně, k vojákovi, který mu začne nadávat a vrací ho zpět, na konec fronty.

Začíná totiž Ramadán a jíst a pít se bude jen večer. Měl jsem se tedy dneska pořádně najíst, ale den jsem strávil především na cestě. Ovšem na Cestě s velkým C, na osmém divu světa, Karákoramské dálnici.

„Cestování je hlavně o čekání,“ říkal Ralf, můj holandský spolucestovatel v Teheránu, když jsme první den čekali na pákistánská víza. Ukázalo se jak velkou má pravdu, když jsme je dostali až za týden. (K tomu malá zajímavost – pro Čechy je vízum do Pákistánu zdarma, většina zemí platí 30 dolarů.)

Bydlim ve ctvrti prodejcu aut. Na nasi ulici prodavaji predevsim pneumatiky, autobaterie, naradi, ale i motorky. Podivne se mezi ne vetrel i obchudek se stanama, ale tak nejak zapadl. Kdyz rano vyjdu na ulici, obcas nekdo pred sebou vali pneumatiku od traktoru, odpoledne zase vozi trakare plne malych pneumatik. A uprostred ulice maly hotylek, zcela se ztracejici v neskutecnem hluku z rusne ulice.

Jde se uz od tri rano a pomalu se rozedniva. Pod nami zacinaji byt krasne osvetlene hory, na ktere Elbrus vrha obrovsky stin. Fuci neskutecne studeny vitr a my traverzujeme porad vys a vys. Jdou nas desitky, nekteri dokonce „podvadi“ a nechavaji se vyvezt co nejvejs na rolbe, ale s pribyvajici vyskou se lide zastavuji a nekteri otaci a jdou dolu. Nejhorsi je zima, zaleza do bot i do rukavic a neda se ji zbavit, kdyby tak nefoukal ten protivny vitr…

Cukr mezi zuby, usrkavat caj a pak se natahnout pro vodni dymku. Uz se mi trochu toci hlava, tak si udelat pohodli a pozorovat ostani v cajovne. Jsou to vetsinou mladici, prichazi, vzdy trochu zpozorni, kdyz uvidi cizince, ale jen co zabafaji z vodni dymky, hned se smeji a chteji se bavit. „Odkud jste?“ je nejcastejsi dotaz v anglictine. „Cesi…? Aaa, Nedved!!“ A hned by se bavili o fotbale. Tak to je ted nas prvni vecer v Iranu. Nejsme sice jeste v tom „pravem“ Iranu, zatim jen kousek od Turecka, vlastne ted spise bliz Azerbajdzanu, a tady to dokonce driv Azerbahdzanu patrilo, takze je to tady riznute mnoha narody a kulturami.