Vladimíra Svitáková

  Opiová pole, Zlatý trojúhelník, hory, džungle, jeskyně, zlaté chrámy, sloni a Laos s Barmou na dohled… Toto vše a ještě mnohem více nabízí severní Thajsko.

Cesta je zdlouhavá a úmorná. Ti, kdo se obrní trpělivostí, jsou odměněni pobytem v téměř pozemském ráji na hranicích Laosu a Kambodže. V místě, kterému se říká „Čtyři tisíce ostrovů“, laosky Si Pan Don najde klid a pohodu každý, kdo o ni jen trochu stojí.

Máme před sebou posledních pár nocí na cestě. Tři v Hamě, dvě v Damašku a jednu na letišti. Program je přesto nabitý a tak se těšíme na město Hamu v údolí řeky Orontes, antickou Apameu,Mrtvá města z byzantské doby a samozřejmě na atmosféru Damašku. K tomu všemu stihnout ještě sníst pár falafelů, kebabů a hummusů. Vypít několik litrů toho úžasného džusu, který tu všude okolo vymačkávají ze zralého ovoce a nakoupit dárky domu … Jen kdyby v týmu byla větší pohoda …!

Necháváme za sebou Jordánsko! Království, které se snaží balancovat  mezi dvěma světy. Na jedné  straně arabští soukmenovci, ale zoufaly nedostatek vody musí řešit s Izraelem, s kterým, ho nespojuje jen otázka nedostatku vody, ale i životy desetitisíců Palestinců, kteří žijí na obou březích hraniční řeky Jordánu. …

Uneseni krásou nabatejské Petry, už notně spálení a zaprášení, ale plni optimismu hledíme vstříc dalším dnům naší cesty. Čeká nás další místo, na které se moc těšíme – Wadi Rum, ale ještě předtím jednodenní výlet na hrad Shobak a do rezervace Dana. Pak už pojedeme sebe vykoupat, prádlo vyprat a na pár dní jen tak lelkovat k Rudému moři. Jordánsko chceme ukončit prohlídkou Ammánu a odtamtud přejet do Sýrie – do Damašku.

Tři holky a dva kluci. Těšili jsme se víc na Jordánsko a o Sýrii si mysleli, že jedeme do absolutní divočiny. Přečetli jsme cestopisy z netu a nakoupily Lonely Planet a Rough Guide. Zpočátku si mysleli, že nám bude stačit 14 dní a že střevní problémy nás určitě neminou. Jak to všechno nakonec dopadlo si můžete přečíst v následujících několika dílech cestopisu po blízkovýchodních zemích, Jordánsku a Sýrii.

Budík zvoní ve 4:30, rychle balíme a doufáme, že se do žaludku v tuto časnou hodinu vejde alespoň část snídaně. V 5:30 odjíždíme od hotelu směrem dál na západ k hranicím Alžírska. Na východě se začíná objevovat světlý proužek a my pospícháme, abychom stihli východ slunce nad solným jezerem Chott-el-Djerid.

V české kotlině už definitivně odzvonilo i babímu létu, stáž v Anglii je stále v nedohlednu, a touha po dobrodružství je naplněná až po okraj. Nezbývá než ji směle jít v ústrety! Dilema kam vyrazit rozhodly faktory: alespoň trochu exotika, nemusím se bát sama holka, není moc peněz a když to bude „arabárna“ – jedině dobře. A tak za pár minut přistávám v Monastiru – na jednom z třech největších letišť severního Tuniska.

  Představte si, jak jdete svou oblíbenou ulicí, kde již několik let žijete a možná jste se v ní i narodili. Ještě včera jste prohodili vtípek se sousedkou nebo s klukem, bydlícím jen pár vchodů od Vás. Teď Vás od nich dělí tři metry vysoká šedivě betonová zeď zakončená smotaným ostnatým drátem. Vznikl mezi Vámi přísně střežený prostor NIKOHO!

Odpočinek po měsíčním putování vyprahlým severem Afriky? Možná navrhnete  přímořské středisko Agadir, možná opuštěnou Saharu u Rissani. Já si Vás dovolím pozvat do starobylého  přímořského města, které bývá naštěstí prozatím opomíjeno cestovními kancelářemi.