Veronika Bohadlová

Píše se rok 2003. V tom, že pojedeme na Sulawesi sami dva, jsme se shodli. I termín jsme oba schválili, problém ale jako vždy nastal, když se Tonda otázal: „A kdo z nás dvou bude vedoucí zájezdu?“

11.4. Útrpná cesta k trajektu Dopoledne jsme si koupili lístek na autobus do Pagimany a byli jsme ujištěni, že máme štěstí a trajekt do Gorontála pojede dnes večer.

5.4. Poso – Ampana Dneska máme v plánu sehnat někde auto, podívat se na okolní vodopády a dojet do Ampany. Hrozně prší. Ono neprší, ono leje. Losujeme, kdo z nás dvou se obětuje a půjde sehnat auto. V tom přichází Karel se slovy: „Prší co?“

3.4. Tana Toraja – jezero Poso Všechny autobusové společnosti (dvě) chtějí za cestu z Rantepaa do Pendola 50.000Rp/os. Po zralé úvaze se svěřujeme do rukou autobusové společnosti Batatumonga. Ono víc jak deset hodin v autobuse… Problém je teď právě v tom, že autobus má rozdělaný motor a není stále jasné, jestli se ho podaří opravit. Čeká už tady víc lidí, ale na rozdíl od nás je časové zpoždění vůbec nepřekvapuje. Vypadají naprosto spokojeně.

Do Japonské jeskyně jedeme na vypůjčených motorkách. Mateo jede první a nepřekročí 40 km/hod. Na konci města zastavujeme na pravděpodobně jediném semaforu na ostrově. Stojíme vedle Matea a on se nám s kamennou tváří snaží objasnit princip semaforu. Říká, že na červenou se musí ihned zastavit, počkat na zelenou a pak se rychle rozjet. Panebože, zač nás trestáš v podobě tohohle člověka!

Naše éro na Biak už má půl hodiny sekeru. Takže z okénka sledujeme, jak právě přistála Trigana z Wameny a z ní vystoupili Jahoda, Colombo a Ostravák spisovatel. Ale to už startujeme. Za necelou hodinu přistáváme na Biaku.

19.7. pondělí – Snídáme brzy. Objevil se Izák v mých botách a flísce. To mu teď půjdou kšefty, když je konečně oblečený jako doopravdický průvodce. Fosílii samozřejmě nemá a že prý na to úplně zapomněl, ale že až přiletíme příště, budeme ji mít připravenou. Tonda mu říká, že letadlo nám letí až za hodinu, tak ať jí kouká sehnat. Jasně jasně a opět zmizel a pak už jsme ho nikdy neviděli.

16.7. pátek Katolický vůdce přistává Dnes mám hezký den. Nic mě nebolí a nic mi není a strašně se těším na náš trip. Zato Tonda skuhrá. Strašně ho bolí palec a vypadá, že se mu vůbec nikam nechce. Prý taky celou noc bolestí nespal. No je fakt, že komáry jsme vykouřili čmoudíky a švábi někam zalezli, ale zato celou noc vyli psi a nad hlavou v dřevěném obložení nám běhaly krysy. Bude to dobré. Snídaně pěkně a kávička a Tonda zapije prášeček a ono to přestane bolet.

13.7. úterý Nespala jsem moc dobře ale jsem mile překvapená, že tady není téměř žádný hmyz ani švábi a tak. A taky Tonda, který kvůli prohibici zde, si nemohl dát ani jedno pivo, skoro nechrápal. Jenom trošku. Tak tedy od čtyř hodin nespím a píšu tenhle deník. Výsledek je skoro deset popsaných stran.