Dalibor Delong

Mladý chlapec se přede mne postavil a ptá se „co chceš? Mám všechno“ a ukazuje na krámek s látkami. Chcete CD, ale je pro vás příliš drahé? Na břehu řeky Gangy vám ho ochotný prodavač vypálí.

„Džullé, džullé,“ loučím se s úsměvem se svými studenty dole pod klášterem a stoupám po nekonečných schodech vzhůru k tešaku, kde bydlím u mého kamaráda Chamby, mnicha v klášteře v Thiksey.

„Tak to je fakt hustý, vidíš tam tu ženskou?“ „Ty jo, ona má mini a boty na podpatku.“ „A koukni tam na toho týpka! Chudáci mniši.“

Setkání s toaletami v jiných zemích v každém z nás vyvolává různé pocity. U někoho rozčilení a touhu vrátit se domů, u jiného zase úsměv a radost ze seznámení se s jinou kulturou. Nyní vyrazíme do Ladakhu.

Když cestujeme, tak máme každý den svůj domov jinde. Jednou třeba na jezeře, jednou ve velkoměstě a jindy mezi Tibeťany ve vysokých Himalájích. Ať je to kdekoliv, je nám dobře. Zde je pár postřehů.

Přepadla nás fantastická myšlenka. Postavíme si vor! Dva dny budeme mačetou kácet stromy, osekávat větve a přepravovat holé kmeny do vody. Tam je svážeme k sobě a vyplujeme na vlny río Beni.