Projížděli jsme poměrně vyprahlou a rovnou krajinou na sever od Kopliku, namířeno jsme měli k horám, které se z té roviny zvedají docela náhle a naráz.
Většina lidí by řekla, že autem do Albánie se vydá jenom šílenec. Přinášíme zprávu takových šílenců, kteří si navíc do těžkého albánského terénu vybrali unikátní vozidla – dvě škodovky 120.
První část vyprávění Radky Zounkové o cestách Albánií ve Škodě 120.
Dobývání Albánie Škodou 120 a velmi blízké setkání s magií tamějšího žebrání.
Silnice do Albánie je tak trochu jako ovčí stezka. Zezačátku pěkná, široká, postupně se z ní ale odpojují jiné silničky a ta naše se zužuje a zužuje, až zbude docela úzká, nicméně pořád asfaltová silnička. Skoro žádný provoz, ideální pro cyklisty.
Hydroelektrárna nemusí být jen zdrojem energie. Může být i zdrojem nedorozumění, v našem případě spíš dorozumění. Hydroelektrárna je totiž tak složité a specifické slovo, že na rozdíl od ostatních jednodušších slov ho nikdy nepřeslechnete.
Koplik je první větší město za hranicemi a když se jede do severních hor, odbočuje se tu doleva. Tato informace by měla být pro cestu do pohoří Prokletije dostačující. Moc jiných odboček tu totiž není. My jsme Koplikem jenom projeli.
Thetit je jméno národního parku v horách Prokletije. Neuvědomuju si úplně, jestli jsme někde potkali něco jako ceduli Pozor, národní park, nestanovat, netrhat kytky a nešlapat po šnecích.
Po zkušenostech z Rumunska jsem si myslela, že vesnice v albánských horách budou vypadat podobně. Malé dřevěné domečky, doškové střechy, ovce, psi. Omyl. Albánci si i v horách potrpí na alespoň od pohledu luxusní zděné domy.