Petr Kašpar

Ztracený horizont je film o cestě za sny a lásce k horám. Poodkrývá zákulisí současných horolezeckých expedic, které bojují ve stěnách velehor světa. Ne vždy bývají úspěšné … Pojďme si popovídat s tvůrcem filmu, Petrem Kašparem.

Expedici Alaknanda se úspěšně podařilo sjet divokou řeku v Indii a nyní jsou na cestě zpět do Česka. Cesta potrvá nejméně 10 dní i s jejich nadupanými dvoustovkami od Mitsubishi. Je třeba se zastavit na památných místech.

Srinagar leží v otevřeném údolí. Díky tomu je zde spád řeky minimální, navíc se Alaknanda rozlévá do širokého a poměrně mělkého koryta a tím pádem i proud v řece se znatelně zpomaluje. Úsek z Rudraprayagu nebyl již nikterak obtížný. Snad jen několik vodních válců zpestřilo našim vodákům plavbu, ale jen proto, že se sami rozhodli do nich vplout. Navíc na této části řeky společně s nižším úsekem Srinagar – Deoprayag se hojně komerčně raftuje, proto se zde nedá očekávat nějaké zásadní překvapení. Konec konců v okamžiku, kdy ráno vjížděli do peřeje nad Mandakini river, se o několik set metrů níže připravoval k plavbě i raft, zajišťující klukům společnost na řece.

Jsem trochu pozadu se psaním našeho cestopisu. Teď když se pouštím do popisu událostí pod Kohoutkem jsou již Jana, Petr Jindrák, Hruzďa a Ňůmen doma. Vedle mne v autě sedí Martin Hubáček a u Zajdy Honza Moučka. Ale pojďme ještě na chvíli nahoru do hor, kde se řeka, po které jsme se plavili, hluboko zařezává do údolí a kde green hot chili peppers jsou součástí každého jídla a dokonce i zmrzlinových pohárů.

Po dvou dnech v Dílí strávených čekáním na víza, se rozdělujeme. V Dílí zůstává bílá dvoustovka a s ní Honza Lásko, Filip Jančar a já. Ostatní se vydávají na cestu k Alaknandě. Nejprve do Srinagaru, kde se chce Petr Jindrák pokusit najít učitele Šástrího a poděkovat mu za pomoc, kterou poskytl české výpravě před dvaceti devíti lety a následně do Chamoli kde jsou potřeba vyřídit formality s instalací pamětní desky.

Policejní hlídka nás navádí na parkoviště luxusního hotelu v Multánu. Beru to jako odvetu za vzdor, který jsme projevili. Přichází první velká hádka s našim průvodcem. Po té co nám oznamuje, že nesmíme bez dohledu ani na večeři, je nad ní vynesen ortel smrti. Do konce společného putování v Lahore je podroben silné šikaně ze strany všech účastníků zájezdu. Tento incident vrcholí na policejní stanici asi padesát kilometrů za Multánem, kdy před zraky celého osazenstva osádky stanice odmítáme jakýkoliv postup dle jeho pokynů.

Parkoviště vedle správní budovy je plné pákistánských kamionů pověstných svoji výzdobou. Společně s jejich řidiči vstupujeme do budovy, abychom vyřídili formality. Jak dopadne další boj naší cesty bez všemocného karnetu? Na rozdíl od Íránců nás tu vítají příjemní a pohodoví strejdové. Je pravda, že se to tu hemží o poznání více knihami a formuláři, které se vyplní a na vždy zapadnou do zapomnění, ale než se vše vypíše a zaznamená, je čekatel obdarován čajem, sušenkami a vodou.

Nechci být skeptický k Íránu a Íráncům, ale celý první den v této zemi nepřispíval k pozitivní změně názorů na tento stát.

V pátek ráno vstáváme neobvykle brzo, čeká nás překonání hraničního přechodu v Bazargánu. Vracíme se na hlavní silnici. Naposledy fotíme krajinu s Araratem v pozadí a o několik kilometrů dál předjíždíme kolonu kamionů.

Naše cesta pokračuje na východ Turecka. Míjíme město Kirikkale a po dálnici, která se sem tam zuží do úzké silnice, aby se o několik kilometrů dál opět rozšířila na pěknou čtyř proudou cestu s novým povrchem. Krajina je víceméně stále stejná. Na pravo i levo se táhnou kopce, které jsou sem tam pokryty nízkým porostem. Přes vyprahlé pláně a uschlou trávu je kolem cesty poměrně mnoho pramenů s tekoucí vodou.