Pavel Sklenička

Pavel Sklenička loni na jaře podnikl cestu do Kurdistánu. Tam i zpátky jel po zemi. V tomto článku přináší řadu užitečných informací a rad těm, kdo by se třeba letos chtěli vydat po jeho stopách.

V šest hodin ráno jsme už zase vzhůru. Po deseti dnech jsem se dnes poprvé podíval do zrcadla a docela jsem se zhrozil. Od všudypřítomného rozvířeného prachu mám oči celé zarudlé, nateklé a přivřené, takže vypadám jako Číňan, a od ostrého slunce na ledovci mám rozpraskané, nateklé a spálené rty tolik, že barvou i konzistencí připomínají tvrdé kůrky od chleba.

Sešel se rok s rokem a tak je na čase zase uskutečnit nějakou tu cestu na východ a hlavně na hory. Nejdříve jsme s Ríšou uvažovali o Jabal Toubkalu v Maroku,nejvyšší hoře severní Afriky, ale nakonec nás finanční důvody přinutily rozhodnout se pro Turecko. Ty finanční důvody jsou tak závažné, že ani nepoletíme letadlem za necelých 6000 Kč, ale budeme muset pěkně za pár korun vlakem.

Přijíždíme ještě za světla a za horka. Tady v Mezopotámii už nejspíš vládne pozdní léto až podzim. Však taky cestou potkáváme kombajny jedoucí sklízet obilí. Ve stínu je více než třicet stupňů a teplotu na slunci si ani netroufáme odhadnout. Takže jsme už vystřídali všechna roční období.

Vstáváme kolem šesté hodiny. Balíme o opouštíme Diyarbakir ještě dříve, než začne vedro a hlavně dokud je Ríšovi po Imodiu tak nějak přijatelně. Teď když po prášku pookřál, diagnostikuje svou chorobu jako střevní šok z toho ovčího sýra. To se mám tedy na co těšit.

Poslední den na východě. Vstávám zase brzy a tahám Ríšu z postele, abychom stihli ještě nějaké zážitky. Jdeme do poloprázdných ulic vzhůru za město a míříme směrem na Palandöken, 3125 metrů vysokou horu na obzoru.

Začátkem jara 2001 se volání dobrodružství už nedalo dost dobře odolat a tak jsme přemýšleli,kam vyrazíme letos. Volba padla na nejbližší africkou zemi – Tunisko. Z finančních důvodů jsme se rozhodli,že pojedeme vlakem a lodí. Tedy jestli vůbec nějaká loď pojede, informace o lodním spojení ze Sicílie do Tuniska byly dost kusé a rozporuplné.

MOTTO : ( s laskavým svolením interpreta Karla Alláha ) Jen si mávej, jen si klidně mávej, Stejně nejsem prázdnej a jedu zas dál… Jen si mávej, pořád ještě mávej, Možná budu prázdnej, tak si mávej dál… Jen si mávej, jenom nepřestávej, Už jsem zase prázdnej, tak pojeď se mnou dál…

Do města přijíždíme osobákem před jedenáctou hodinou a nevycházíme z údivu. Hakkari, ač na to nevypadá, má šedesát tisíc obyvatel a jejich domy jsou po okolních svazích doširoka roztroušené, takže z dálky vypadá město jen jako rozložitá vesnice. Všude kolem jsou nádherné hory a vévodí jim 3467 metrů vysoký Sümbül Dagi. Tahle výška nás už nemůže nijak zvlášť uchvátit, protože včera jsme byli o dost výše, a tak se jdeme raději poohlédnout po něčem k jídlu.