Ondřej Krátký

Ondřej Krátký jede na Balkán.

Co dál? Po chvíli mám jasno: půjdu směrem na Moháč, stůj co stůj. Dopíjím, s výčitkami nechávám prázdnou láhev u škarpy na autobusové zastávce a mašíruji temnou nocí jako zverbovaný hajduk.

Notně vyžilej makedonskej šiptar s americkým občanstvím, co si říkal Jimmy, mě vzal do svého oprýskaného opla na křižovatce mezi Ochridem a Strugou, kde se docela slušně rozpršelo. Kopce kolem se halily do shluků mlhavých mračen a okolní džamije na okamžik vypadaly jako kosmický lodě prolétávající Mléčnou drahou.

Teď sedím v podniku Пивница Благаjа a jest mi milým úkolem popsat včerejšek, den třináct. Pěna na Nikšičku vlídně klesá a moje dupla čorba telecí s chlebem už se také jistě ohřívá. Den je slunečný a plný optimismu. Jsem ve městě Požega, do kterého jsem se dostal stopem z osady Kladnica, a to asi s vůbec nejpomalejším autem z celé trasy. Do Kladnice jsem dorazil s bosenským taxikářem ze Sjenice, do té zase nadvakrát z Nového Pazaru. Tam jsem se dostal na jedno auto z Račuje, kam jsem z Kosova přijel autobusem.

Nejvhodnějším obdobím pro návštěvu hlavního města Portugalska je prý podzim. V úzkých uličkách starého města vlaje ve slunci čerstvě vyprané prádlo jak plachty lodí naložených zbožím z kolonií, díky nimž kdysi Lisabon býval bezstarostným městem luxusu.