S batyskafem nazvaným Trieste vytvořil ve své době ojedinělý rekord a pootevřeli další možnosti pro oceánografický výzkum. Jak výzkum probíhal?
PICCARD Auguste (* 28. 1. 1884, Basilej, Švýcarsko, † 25. 3. 1962, Lausanne, Švýcarsko) – švýcarský badatel, konstruktér stratosférického balonu a podmořského batyskafu
Stále klesáme … mírně přibrzďujeme uvolněním malé části zátěže, 2 500 metrů … Plujeme rychlostí 1 m za vteřinu. Pohled na manometr – překročili jsme kótu 3 000. Je na čase vypustit zátěž; otvíráme obě nádrže, takže za vteřinu vytečou 2 kg kovového zrní.
Lehké zhoupnutí a jsme na dně; manometry shodně udávají tlak 325 kg/cm2, což odpovídá hloubce asi 3 150 metrů. Zabořili jsme se do bahna jako před Capri, ale velké okno se neucpalo. Dveřmi je vidět výpustný otvor zadní nádrže; přece jen jsme měli začít trochu dřív s vypouštěním zátěže, ale jak jsme mohli přesně vědět, jakou máme vzdálenost ode dna? Potřebovali bychom ultrazvukový hloubkoměr, ale na něj naše prostředky nestačí.
Až do hloubky 3 150 metrů sestoupil Auguste Piccard se svým synem Jacquesem (* 1922) 30. srpna 1953 v Tyrhénském moři. S batyskafem nazvaným Trieste vytvořili ve své době ojedinělý rekord a pootevřeli další možnosti pro oceánografický výzkum.
Cesta profesora Piccarda do mořských hloubek začala trochu paradoxně výstupem do stratosféry. Ke konstrukci speciálního balonu přivedlo na konci 20. let uplynulého století mladého fyzika studium kosmického záření. Přitom, jak sám přiznává, chtěl vyvolat zájem letectví, aby zvolilo k rychlým letům vysokou atmosféru, kde zředěný vzduch klade menší odpor.
S podporou Belgického národního fondu pro vědecký výzkum (FNRS) sestrojil stratosférický balon se speciální kabinou a na jaře 1931 začal připravovat rekordní výstup. Na konci května (27. 5. 1931) uskutečnil v Augsburgu s balonem nazvaným FNRS první výstup. Spolu se svým přítelem Kipferem vystoupali až do 16 000 metrů a přistáli na tyrolském ledovci Gurgel. Jisté pochybnosti, které se objevily o „nerozvážném“ Piccardově letu v tisku, přivedly profesora a jeho přátele k provedení nového výstupu. Uskutečnil ho s bratrem Jeanem Felixem (1884-1963) 18. srpna 1932 z letiště v Curychu. Vzduchoplavci při něm dosáhli rekordní výšky 16 201 m a po dvanácti hodinách přistáli v italském Desenzanu (na břehu Lago di Garda).
V krátké době postavili konstruktéři další stratosférické balony v USA, v tehdejším SSSR a v Polsku. Naplnil se čas života FNRS, který 18. 8. 1934 znovu vystoupil do stratosféry. Stratosférické balony s lidskou posádkou ve službách vědy byly nahrazeny automatickými sondami s přesnými elektronickými měřicími přístroji a později umělými kosmickými tělesy. Balony se staly záležitostí sportovního soutěžení. Podobně jako osamělí mořeplavci, vydávají se kolem světa v balonu vzduchoplavci. Patří k nim i vnuk Augusta Piccarda Jacques.
V době, kdy A. Piccard podnikal výstupy do stratosféry, sestupovali O. Beebe a W. Barton do stametrových hloubek pod mořskou hladinu v železné kouli na ocelovém laně. Ve svých pokusech pokračovali i po druhé světové válce a v říjnu 1948 dosáhl W. Barton hloubky 1 360 m. V té době začínal i A. Piccard s pokusy o sestup pod mořskou hladinu. Opět s podporou Belgického národního fondu pro vědecký výzkum sestrojil batyskaf – zařízení, které charakterizoval jako balon pohybující se ve vodě.
V září 1948 odrazila loď Scaldis od antverpského přístavního mola s batyskafem FNRS 2 na palubě. Plula do Dakaru a odtud ke Kapverdskému mysu, kde A. Piccard začal s prvními pokusy o sestup do mořské hloubky. 3. listopadu 1948 sestoupil spolu s belgickým profesorem Maxem Cosynsem až do 1 380 metrů.
A. Piccard se synem Jacquesem začali na jaře 1952 v Terstu stavět v italské režii a se švýcarskou finanční účastí nový batyskaf, který dostal jméno Trieste. Montáž jednotlivých částí provedli v Castellamare di Stabia. 11.-13. srpna 1953 provedli Piccardové první pokusy s ponořením Trieste. U ostrova Capri sestoupili do 1 080 metrů. Po dvou týdnech (30. 8. 1953) dosáhli u ostrova Ponza v Tyrhénském moři rekordní hloubky 3 150 metrů. Podle Piccardových návrhů postavilo francouzské námořnictvo FNRS 3, se kterou Georges Houot a Pierre Willm dosáhli 15. února 1954 hloubky 4 050 metrů.
Na jaře 1954 předal profesor Piccard oceánografům k dispozici batyskaf. Věnoval se konstrukci mezoskafu, který umožňoval delší pobyt člověka pod mořskou hladinou ve středních hloubkách. Jako šestasedmdesátiletý sledoval pokus svého syna Jacquese, který spolu s americkým námořním poručíkem Donem Walshem sestoupil 23. ledna 1960 do tehdy největší změřené hloubky světových oceánů. S batyskafem Trieste se spustili v Mariánském příkopu uprostřed Pacifiku do hloubky 10 916 metrů, které zde před lety naměřila posádka lodi Challenger.
Dno vypadalo, jako by bylo tvořeno jemnou sedlinou, nikoli zahnívajícím bahnem, s kterým se většinou setkáváme v malých a větších hloubkách. Tu a tam bylo možné pozorovat malou nerovnost. A právě ve chvíli, kdy jsme dosedali, potkalo nás to neobyčejné štěstí, že jsme uprostřed plochy ozářené reflektory uviděli rybu.
Tak jsme mohli během jediné vteřiny, ovšemže po letech příprav, odpovědět na otázku, kterou si kladly po desetiletí tisíce oceánografů. Život i ve vyšších formách existuje všude v moři, nezávisle na velikosti tlaku.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
