Název Augrabies, který dal vodopádu na jihoafrické řece Oranje Švéd Hendrik Jakob Wikar, je odvozen od namského slova „Aukoerebis“, což znamená „Místo velkého hluku“. Zatím se tu však v tichosti dostanete do tajemného dávnověku naší planety.
Vyrážíme pěšky na bližší průzkum okolí vodopádu. Před pár lety by ještě reálně hrozil pád do řeky, ale teď už se chodí po pěkných a bytelně působících lávkách a schodištích až na terasy nad kaňonem, cedule o nebezpečí ještě zůstávají. Samotný vodopád je asi 60 metrů vysoký, teď je období sucha, ale při silných vytrvalých deštích se může kaňon i celý zaplnit (pár takových fotek je v malé expozici v návštěvnickém centru), je hluboký průměrně 240 metrů a dlouhý 18 kilometrů.
Navečer se koupeme v jednom z kempových bazénků a popíjíme lahvovou plzničku z místní sámošky. Před soumrakem ještě v klídku procházím kousek Dassie Trail, Damaní stezky. Žádného damana sice nepotkávám, ale slunce čaruje se stíny na skalách a s barvami na obloze. Stan stavíme až za tmy za svitu čelovek.
Ráno po sbalení stanu jedeme nejdříve na Moon Rock, zvanou také „velrybí hřbet“, sedm set metrů dlouhou a sto metrů vysokou oblou skálu z ruly, okolí skutečně vypadá jak na Měsíci, aspoň přibližně… Je to fakt kus šutru, na který stojí za to se vyplazit. Nejen kvůli pocitu z velikosti skály samotné, ale kvůli tomu výhledu. Mám pocit, že jsem v jiném světě, mísí se ve mně představy mimozemských těles a dávného pravěku, opravdu mystické místo, hlavně díky Swart Rante, Černým hřebenům, 8 kilometrů dlouhé a 900 metrů široké skalní formaci, kterou je vidět na obzoru i ze stezky u vodopádu. Naštěstí je oblačno, nechtěl bych tady stát v lednu nebo únoru, kdy jsou teploty nejvyšší (kolem čtyřiceti) a tady na skalách mohou dosahovat až 70°C. V zimních měsících zde bývá kolem dvaceti, v noci může i mrznout. Průměrné roční srážky jsou jen 107 mm, no, je to tady všude vidět.
Ještě jedeme na vyhlídky na soutěsku, nejdříve na bližší Ararat, pak na Oranjekom a ještě na Echo Corner – jak název napovídá, dobře se tu rozléhá ozvěna, taky si to zkoušíme, kdo by odolal, ale nechceme tady halekat jak na lesy, když tady žádné nejsou. Krajina je úžasná, teď už se vyjasnilo, slunce pálí. Najednou se na cestě objevuje antilopka kterou jsme v Africe ještě neviděli, Skálolez, je tady po ní pojmenovaná 39,5 km dlouhá stezka, Klipspringer Hiking Trail, je to pochod na tři dny, můžete jít sami, bez průvodce, ale vstup je třeba rezervovat předem, počet osob v jedné skupině je totiž omezen na 2 – 12, hradí se poplatek 125 R/os. a od půlky října do konce března je kvůli horku uzavřena.
Člověk by se kochal, ale čas už tlačí, do večera chceme být v Cape Town. Jedeme na recepci oznámit opuštění parku, na potvrzení o zaplacení dostáváme razítko „EXIT AUTHORIZED“, v 10:15 ho odevzdáváme na vstupní bráně a valíme na jih.
