Ateliér z pauzáku

Při reportáži se pořád něco děje, fotograf musí být pohotový, ale zásadním způsobem scénu ovlivnit nedokáže. Proto se při posuzování reportážní fotky používají jiná kritéria, než na fotografii ateliérovou. Ovšem kolik amatérů má doma ateliér?

U ateliérové fotky se předpokládá velká preciznost.  Žádné odlesky, nechtěné či přebytečné věci v záběru či nevhodné pozadí. Nebudeme se bavit o velkých ateliérech s rozměry velkých pokojů či hal s nekonečným pozadím, kde se fotí auta či modelky. V druhém případě se slečnám vyrábí větrákem „vítr“ čechrající vlasy, několik výkonných zábleskových  zařízení (softboxy, odrazové deštníky, voštinová světla) dodávají světelnou atmosféru a nakonec nastoupí grafici, kteří vyretušují všechny pajizévky, akné a dodělají tu správnou modř očí.

Tak tudy asi pro běžného laika v obyčejné kuchyni cesta nepovede. Ale Češi, jenž jsou proslulí velkou mírou kreativity a improvizace si dokáží poradit. Fén bude místo větráku a voštinová světa nahradí slunce deroucí se přes stažené žaluzie.

Vrcholem mé improvizace bylo vytvoření „přirozeného“ záběru australské rosničky, kterou jsem měl ve zcela neaustralském teráriu.  Když jsem ji vytáhl, uvelebila se na větvičce šikmo umístěné do prázdného květináče. Za ní byla otevřená krásná obrazová publikace z velkou fotkou queenslandského pralesa ve kterém se daný druh rosničky vyskytuje. Hloubka ostrosti knižní stránky byla mimo rosničku. Výsledný efekt byl, že na fotografii byla zblízka žabka sedící na neolistěné větévce (to aby nějaký šťoural nemohl podle listů poznat, o jaký druh stromu jde) a v pozadí byl rozmazaný, ale pořád ještě v pohodě rozeznatelný prales. Konec „historek z natáčení“, jdeme do praxe.

Nekonečné pozadí

Nekonečné pozadí můžete udělat v podstatě z čehokoliv, od prostěradla po koberec. Jen je dobré mít na paměti, že při focení je část pozadí v hloubce ostrosti, takže se vykreslí jeho struktura. Mým oblíbencem je pauzovací papír.  Pauzák nemá žádné chloupky, jako třeba  některé látky. Navíc je průsvitný, takže nejen že propouští světlo, ale navíc ho i změkčuje, takže se dá za něj umístit světlo (lampička, nebo světlo u kuchyňské linky). Navíc není problém ho izolepou přichytit na okno. Ovšem nesnáší vlhkost (krabatí) a snadno se přehne. To jsou pak vidět nehezké, kompozici rušící přehyby.  Dá se položit na skleněnou desku, která se umístí mezi dvě židle, čímž dosáhnete toho, že se dá scéna nasvítit atypicky zespoda. Prostě pauzák je papír mnoha využití.

Malá ukázka nekonečného pozadí, kdy byla celá scéna nasvětlená venkovním světlem od okna a použit jen česnek, protlačovač česneku, foťák, pauzák a stativ. To znamená, že udělat podobnou fotku může v podstatě každý.

„Česneková“ fotka může vypadat dobře, ale má své chyby. Jak už bylo výše uvedeno, na rozdíl od reportáže je čas si celou scénu připravit. A tady je vidět, že jsou na pauzáku drobky, které by tam být neměly a v některých místech je snímek přepálený. To se dá řešit ještě jedním pauzákem přilepeným na okno, který světlo změkčí. Samozřejmě, že můžete mít pozadí ze sametu, saténu… prostě jakéhokoli jiného materiálu. Pro většinu snímků stačí mít jen černé a bílé nelesklé pozadí. Od lesklého by se odráželo světlo a na snímku by byly škaredé reflexy. Občas se hodí barevná batika (tričko), které při malé hloubce ostrosti dělá zajímavé efekty.

Digitální romantika

Při tvorbě ateliérové kompozice vstupuje do hry další prvek a tím je kreativita. Udělat kompozici tak, aby se líbila vám i divákům, to už chce mít kus estetického cítění a zároveň trpělivost. Divák nevidí jak fotka vznikla, hodnotí výsledný produkt. Jde v podstatě jen o to, co chcete vyfotit. Dát kompozici romantický či jakýkoli jiný rozměr je už jen na vás. Fór je v latinském „repetitio est mater studiorum“ tedy, že opakování jest matkou moudrosti. Pravidelným fototréninkem si rozvíjíte svůj cit  a pilujete způsob fotografického vidění.

Svíčka a růže rovná se romantika. Vyrobit takovou to fotku znamená půlhodinka práce, ale když ji partnerce dáte na Valentýna na plochu jejího PC (pro tento případ doporučuji fotku na šířku), máte na nějaký čas našplháno. Jasně, že je to kýč, ale kýč je to, co se líbí. Stejně tak jako západ slunce či Troškovy pohádky.

Teď vás pozvu do mé fotografické kuchyně, což platí doslova. Fotka růže vznikla v těchto kuchyňsky primitivních podmínkách. Jedna lampička, jedna svíčka – ten jalovec tam jen jako těžítko na pauzák.

Foodstylista

Existuje „pracovní zařazení“ food stylista“ tedy aranžér jídla. Vypadá to jako jeden z dalších kšeftů, ve kterém se bere plat za nic. Nicméně když se podíváte do jakéhokoli slušnějšího časopisu, kde je focené jídlo, zjistíte, že je naaranžované tak, aby lákalo a líbilo se.  To znamená, že to dělal někdo, kdo tomu obrazovému dojmu rozumí. V profesionální sféře se používají nejrůznější umělohmotné „kostky ledu“, spreje, které orosí sklenici a orosení vydrží nepřirozeně dlouho, dokonce i jídlo bývává nalakované a tudíž nepoživatelné. Ale od fotky v časopise nikdo nechce, aby se jedla, nýbrž aby se líbila. Navíc je potřeba si uvědomit, jak moc jsou snímky retušované, takže netřeba mít mindrák z toho, že vaše snímky a jídlo nevypadá jako ze žurnálu.

Retuším se budeme věnovat v příštím čísle  Mimochodem, taky vás napadlo, že stačí strčit sklenici na chvíli do mrazáku a pak jí vytáhnout a ona se orosí sama? Nebo použít rosičku na kytky  narosit si zdarma cokoliv? Amatéři to mají jednoduché – nečeká se od nich (většinou)  profesionální výsledek, který draze prodávají. Nicméně nemusíte vařit složité menu, stačí vzít něco naprosto obyčejného a zkusit si svůj stylistický talent. Třeba barevnou pastelku.

Jedna z variant „tužkových“ fotek na které je vidět i kousek lampičky. Nikterak to nevadí, spíš to zvětšuje dojem prostoru ve fotce – fotka není plochá.

Opravdu na tom nic není. Stačilo různě otáčet lampičkou a sledovat stíny. V případě makrofotky tužky nebylo potřeba řešit drobky na papíru a bílé přepaly, protože na výsledné fotce nebyly vidět. Záběr na hrot tužky byl příliš detailní.

Rajče a rosička

Jsme -li u jídla, vezměte umyté rajče, oroste ho a položte na talířek. Napněte pauzák a talířek s rajčetem položte tak, aby papír dělal matné bílé pozadí. Pak dvěmi obyčejnými lampičkami svítící proti sobě nasviťte rajče tak, aby nebyly vidět stíny (každá z lampiček totiž „likviduje“ stíny té druhé). Pak jen postavte aparát na stativ, zvolte si hloubku ostrosti a exponujte na samospoušť. To proto, aby jste si při makrosnímku (a režim makro má dneska kdejaký digitál) zmáčknutím spouště snímek nerozmazali.  Jak snadné, primitivní… a neobyčejně obyčejné.  Jediné, co jste využili „nestandardního“ je ona rosička. Ta totiž dělá menší kapky, než sprcha a lépe se s ní (rosičkou) manipuluje.

Při téhle fotce jsem si i přibleskl, ale snížil jsem intenzitu záblesku. Laicky se to taky dá udělat přidržením kousku pauzáku několik centimetrů před bleskem. Clona F4 způsobila malou hloubku ostrosti

Máte-li chuť k experimentům a zkoušce vlastní kreativity, zkuste si vyfotit vajíčko. Mistr Šmok, česká fotografická i pedagogická legenda, to velmi doporučoval. Využijte lampičku a nekonečné pozadí a sami uvidíte, že fotit vejce není žádná sranda.

P.S. Pokud vás napadne jakýkoli „fotící“ dotaz, napište na topi.pigula(zavináč)seznam.cz. Příště bude téma retuší a rámečků a poslední, desáté pokračování bychom mohli udělat z odpovědí na nejčastější dotazy, nebo ze zkušeností s nejčastějšími a přitom nejzbytečnějšími chybami.