Klimatizovaný autobus si to šine po rozpálené asfaltce kousek od břehu Kaspického moře. Vzadu sedí skupina mladíků ve ve výborné náladě. Jejich cílem je Ardabíl, město v severozápadní části obrovské íránské země. Můj cíl se také blíží – jsem rád a zárověň i nerad, budu totiž muset vystoupit z příjemného vyklimatizovaného chládku do horka panujícího za okny autobusu.
Dojeli jsme totiž do místa zvaného Astara. Kilometry se toto pro mně neznámé město táhne podél pobřeží Kaspiku. Město, které je více než sto let rozděleno železnou oponou.
Krajina za okny ubíhá. Jeví se mi zcela neperská – domy mají zahrádky a šikmé střechy, po okolních kopcích se rozpínají lesy perských bříz jak jsem si tyto chlupaté stromy pracovně nazval. „Astara“, ukazuje mi vysmátý spolucestující. Moc spolu ale nepokecáme, mluví jenom jazykem fársí. Náhleale autobus obočuje ze silnice mířící do centra města a sympatický soused se jde radši přeptat průvodčího na můj případ. Pochopím, že míříme směr Ardabíl a že mě kdesi dál v Astaře vysadí.
Zastavujeme. Policejní kontrolní stanoviště. Tady si mám vystoupit? Vskutku geniální nápad, navíc ani netuším kde jsem. Cajti mě samozřejmě okamžitě perlustrují, zkontrolují platnost víza – to jim naštěstí stačí. Snažím se jim vysvětlit že bych se rád dostal do postsovětského Ázerbajdžánu. Rukou ukážou směr a svěří mě do péče malému chlapci, prý mě tam zavede. Nu což, vyrážím s ním na cestu.
Dojdem k blízké čajovně. Tam se chlapec začne bavit se štamgasty, no za chvíli jsem tam usazen a kolem mě se shlukne houf mladých peršanů pro něž se okamžitě stanu středem pozornosti. Že nic není problém a vše začnou řešit.
Nic, tak usedám, dám čaj a čekám. Můžou na mě nechat oči a pořád mi chcou něco ukazovat. Ukazují mi obrázky na svojich mobilech a v tu chvíli je o zábavu postaráno. Vytahuju svůj mobil a okamžitě se stávám žádaným cílem bluetoothového posílání. Po chvíli přijíždí auto, vystoupí borec a spustí perfektní angličtinou. Že se jmenuje Mehdí, že je synem místnhího učitele, že hodinku zakouří vodní dýmku a pak co potřebuju tak není problém. To samozřejmě nadšeně vítám. Mladí Peršani se mi snaží chlubit svými sportovnímu úspěchy. Jeden je přeborník v boxu, druhý v zápase – no ještě že mi nechtěli dat do držky. Nejaktivnější diskutující je Rézá, vysvětluje mi že se jmenuje stejně jako šáh, že šáh je gůd a že Chomejního zrovna nemusí.
Mehdí mezitím dokouřil a jeho bratranec se usadil za volant, můžem tedy vyrazit. Kurník, ještě že jedeme tím autem. K mému překvapení zjišťuju že k hraničnímu přechodu jsou to ještě dobré 4 kilometry. No nevím jak bych to v tom hicu s batohem na zádech našel. Kecáme, Mehdí se ptá co potřebuju. Nejdřív jedem do hotelu, recepční je jeho kamarád a kupodivu sám doporučí že jsou drazí a že jinde to jde levněji. Jdem tedy naproti přes náměstí. Tam se ubytuju, Mehdí vše domluví a zařídím aj že nemusím nechávat na recepci pas, což se jinak má. „Máš teď čas? Tak jedem na výlet po Astaře. Naloží mě do auta a už frčíme do kopce nad Astarou. „Ukážu ti venkov“, vto mu zazvoní z mobilu hudba ze seriálu A je to! Říkám že je to hudba z mojí země. „Jez? Ajláv Patamat!“, nadšeně říká Mehdí. Projedem vesnicemi na kopcích a frčíme k moři, na pláž.
V Astaře je stejně jako ve všech íránských městech neuvěřitelně hustý dopravní provoz, bratranec je ale schopný řidič. Parkoviště u pláže. Mehdí cosi zahuláká do parkovištní budky a vjíždíme bez placení. „Máš hodně známých“, říkám mu. „Ne né“, směje se, „říkal jsem že jsme z Astary, občané Astary na pláži neplatí.“ Tak se ze mě alespoň na krátký okamžik v životě stal Astařan. Písek na plážích Kaspiku je šedý, tmavý, jako štěrk. Otáčíme auto a míříme na kraj pláže, až na dohled hraniční zdi. „Tady můžu hranici obeplavat“, říkám mu. „No, to by tě asi zastřelili“, směje se. Posedíme na velikých kulatých balvanech – vlnolamech které se táhnou po celém pobřeží a dáme procházku po pláži. Všude kolem stánky s chlazenými nápoji, umělohmotné židličky, muži v plavkách, ženy v koupacích oblecích, smích a úsměvy na tvářích. Jo jó, vždyť u vody je pohoda.
Procházka končí, jedem zpátky do města, do bufetu na hamburger a pak jsem hozen autem před hotel. „Pamatuj, přechod pro pěší je tam, jak jsme kolek projížděli“, připomíná můj dobrotivý průvodce. No ještě že mi ho ukázal -boční ulička, branka ve zdi, nikde žádná cedule, vůbec by mě nenapadlo ho tam hledat. „Počkej ještě, napiš si můj telefón, kdybys měl zítra problémtak volej“, diktuje Mehdí. Přicházím na pokoj, vedro jak na Sahaře, možná jsem za ten klimatizovaný měl přece jen připlatit, no ale co už. Vydávám se na podvečerní procháku íránskou stranou Astary. Ve fástfůdu amerického střihu pokecám s prodavačem, mrknu na zavřený a opuštění hraniční přechod.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Tady v bočních uličkách je, na rozdíl od rušné hlavní, ticho a klid. A ty domy, zahrady, střechy,. vůbec si nepřipadám že jsem pořád ještě v Íránu, spíše bych od pohledu tipoval Maďarsko nebo jižní Slovensko. A tohle je zajímavá ulice. Z jedné strany domky jako na jiných ulicích, ale z druhé strany ostnatý drát, za ním hraniční řeka a fantastická zelená opona,neprostupná oáza rostlin a hmyzu do níž sto let nevkročila lidská noha. Koncerty cvrčků lidem sdělují, že příroda si bez nich umí poradit. Pokračuju, před přechodem pro auta stanují automobilisté, není asi snadné převézt čtyřnohého miláčka na druho stranu. Na pokoji bezvýsledně řeším hic, kouknu na ázerskou televizi, a hele, bude fotbal Chazar Lenkeren proti Lechu Poznań. Je však třeba odebrat se do říše snů, ráno mě čeká přechod hranice na ázerskou stranu města a bůhví co mě tam čeká. Je záhodno býti řádně vyspán.
Ráno. Vydávám se směr přechod. Cestou vyměním u veksláka zbylé ríály za manaty a projdu brankou do areálu pagraničnovo punktu pěrěpusku směrem k budově pasového odbavení. V na mě čaká velká hala přepůlená průhlednou skleněnou stěnou se zamčenýma dveřma. Opět nikde žádná cedule, ale pochopím, že těma dveřma se dávkujou lidi k pasovému odbavení a taky před nima pár lidí stojí, ostatní posedávají po lavicích. Zařadím se do chumlu přede dveřma a ukáže se že jsem udělal dobře, lidí v chumlu totiž stále přibývá a čím dál víc se cpou a tlačí. Nikde žádná uniforma, ale z druhé strany občas přijde ke dveřím jakýsi civilista, naznačí že je chce otevřít aby se vzápětí začal strašně chlamat. Lidi z druhé strany po něm cosi pokřikují pro mě nesrozumitelným jazykem, kdosi mu dokonce přehodí přes sklo krabičku cigaret. Po hodinovém čekání a strkání konečně přichází urostlý policajt a odemyká dveře. Lidi po něm cosi pokřikují, na čež on asi na základě toho změní názor. Chytí jednoho z čekajících pod krkem a snaží se ho začít bít. Pak ucpe svým mohutným tělem dveře a vybírá si koho pustí, přičemž vpuštění občas doplní šťouchem. Já radši vytahuju pas a držím ho před sebou ať vidí, že jsem inostraněc, věřím že potom neslíznu ránu. „To v Evropě není, že?“, osloví mě soused. Ptám se ho co se stalo že policajt kolem sebe tluče. „Éta rjespublika islamska, prostě když chce tak tě může bít.“ Soused poradí co dál, pas je třeba dat do okýnka kde už se tísní lidé a čekat až vyvolají. „Pojď bokem, první berou svoje“, vysvětluje mi soused že nejdřív odbaví íránské občany. Těch je naštěstí jenom pár, 90% tvoří ázerové. Hned po íráncích vezmou mě jakožto inostraňce. Kolem dutyfrí projdu na poslední čekpoint k samopalníkům, přejdu rozpadající se zablácený most a už přicházím k samopalníkům na ázerské straně. Na té se staví zbrusu nová budova hraničního přechodu, všude je udusaná hlína a binec jako na staveništi.
Pasáci provizorně úřadují ve starém vyřazeném autobusu. „Čéchija! Czy Pan mówi po polsku?“ No wspaniałe! Pasový úředník tam taky kdysi studoval! Dáme řeč o Polsku, pak mě ale zklesle přeruší: „Ważność wizy upłyneła przed dwóma dniami.“ Zachovám klid. „Nie, tam jest napisane entry from, to znaczy wejście od.“ „Ach, przepraszam, prosze poczekać, to będzie w porządku.“ Celní prohlídka. „Co máš v batohu? Dobré, to nemusíš dávat na rentgen. A skoč si do dutyfrí, mají tam české pivo“, přátelsky mě zdraví celníci. Po hliněném chodníku obejít staveniště, poslední policajtův pohled do pasu u východu z areálu hraničního přechodu. Jsem v Ázerbajdžánu.
Hned u ázerské strany přechodu vyrostlo narychlo postavené městečko kamenných obchodních stánků. Okamžitě mě se svými nabídkami obklopí taxikáři. Pokecám s nima odkud jsem, odkud jdu, že cestuju do Baku a tak a snažím se jich zbavit. Asi třetí mě ukecá že žd vakzal je fakt daleko a že mě za 7 manatů vezme. Rychle částku přepočítám na koruny a souhlasím, ostatní šoféři na mě mrkají že je to daróge, no ale co už, už jsem v autě.
Cestou mě zaveze ještě k vekslákovi, který mi furt cpe do klína balíčky bankovek tak, mám co dělat abych uhlídal jestli mě neošidil. Ukazuje se, že je fakt dobře že jsem ten odvoz vzal, nádraží je skutečně svinsky daleko. Žigulik zastaví na nákladní rampě u dlouhé řady vagónů. „Dojdi na konec rampy a přejdi koleje, na druhé straně je vakzal“, říká taxikář a rychle ujíždí. A tak se definitivně ocitám na ázerské straně tohoto rozděleného města.
Železniční nádraží v Astaře leží na nádherném místě hned u moře. Nádražáci jsou přívětiví, pokecáme. „Vlak ti jede za 4 hodiny“, a já jen kroutím hlavou údivem že lístek stojí pouhé 4 manaty. „Batoh nech u nás v kanclu a běž se podívat po Astaře, když jsi tu ještě nebyl.“ To slyším samozřejmě velice rád. Umyju se v Kaspickém moři, koupím chlazenou vodu od bábušek sedících ve stínu lokomotivy a vydám se směr město.
Ázerská strana města je cosi kompeltně jiného než perská. Všude vládne klid a pohoda, žáden spěch, jen občas projede osamělý žigulik. Domky jsou jednotlivě rozesety, se zahrádkama, slípkama a na chodnících se válí odpadky. Atmosféra oproti hektické perské straně vskutku pohodová a uklidňující. A hele, svatba. Chumel žiguliků roztažený přes celou obrazovku. Kousek dál paneláky, spatřím první bilbord Hajdara Alijeva. Sednu do čajovny naproti autobusového stanoviště. Přisedne děda, prohodí pár slov, pokecá s číšníkem a nakonec čaj opět nemusím platit. Pokračuju k památníku obětí velké vlastenecké války. Prohodím pár slov s místníma borcama, ti mě pak zbaví jakéhosi otrapy který mermomocí chce abych ho vyfotil. A vracím se zpět ke pláži. Pár lidí se koupe, parkuje tu obrovský Kamaz. Osloví mě Dimitrij, prochází se se svým starším příbuzným. Už si mě všiml ve městě. Je zvědavý, a tak za družného hovoru se blížíme k nádraží. Ukážu mu fotky kde jsem všude byl, poptá se. Taky není asatřan. Má ruské občanství a je až z Petropavlovska Kamčatského na dalekém severu, přiletěl sem atdychať k příbuzným. Á, vlak už je tady, tak ještě fotka na peróně a vzhůru ke svému vagónu. Jsem tam skoro první a v rozpáleném voze si připadám jak v potírně od sauny. Přistoupí spolucestující, jsou žoviální, pokecáme. Voda a slunečnice se stávají kolektivním vlastnictvím. Vbíhá Dimitrij, rozloučit se a málem nestihne vystoupit, vlak už se rozjíždí. Šineme se mezi domky, děti na nás mávají, hulákají,.. ale to už vlastně nejsem v Astaře.
