Arménie – země plná překvapení

Loni na podzim roku 2008 jsem seděla v práci a rozhodovala se, jestli mám za 3 dny odjet do Arménie sama. Původní partner selhal, i když letenky už byly  nakoupené. Rozhodla jsem se, že prostě jedu – bylo to jedno z nejlepších „pro“ v životě. Následující den se našel spolucestující, objevila jsem, že se zasekáme v Rize (prostě spoj zrušili a druhý jel až za 2 dny) a třetí den už jsme seděli v autě směr Vídeň. Přespali, abychom se ráno mohli dohadovat o změně cestujícího, i když už jsem měla potvrzeno, že to jde. Po hodině nervového vypětí jsme dostali od Air Baltic ručně psanou letenku! Ještě v letadle jsme nevěřili, že jsme to zvládli. Riga byla studená, prohlídli jsme si město – hezké, ale tak nějak nemělo šmrnc hlavního města. Za to stála hospoda u Švejka – pozor, určitě si nedávejte polívku a hlavní jídlo – prostě to nesníte! Ubytování jsem si už předtím zařídila v Dodo hotelu – takový moderní úlet mezi dřevěnými domy. Druhý den jsme zajeli vlakem do Jurmaly – lotyšských prominentních lázní. Stály za to-  krásné dřevěné budovy, široká pláž a hlavně jídlo. České restaurace se mají co učit. Poslední den na nás čekal skanzen hned za hranicemi Rigy. Dá se tam dojet městským autobusem. Připadali jsme si jako ve skanzenu v Rožnově, tak 10x větším, ale živějším.  V některých domech lidi bydlí. Rozloučili jsme se s Rigou a ráno kolem čtvrté přistáli v Jerevanu. Začal přistávací zmatek a všude stály fronty „na něco“. Člověk si nejdřív musí vyměnit dramy, aby za ně mohl zaplatit za víza (15 000 AMD). Jinou měnu nepřijímají. My jako Češi mazali do nejmenší fronty – samozřejmě do té špatné, kde se víza vystavovala. Pak jsme zkoušeli bankomat, ale bez úspěchů – byl bez peněz. Takže nakonec jsme vystáli další frontu na směnárnu, pak zase na víza a nakonec na vstup. Trvalo to opravdu dlouho, protože mezitím stačilo přistát další letadlo.

Na letišti už nás čekali kamarádi z Hospitality Clubu. Odháněli dorážející taxikáře a zavezli nás na ubytování do centra – u Anahit. Ta nás přebrala a uložila ke spánku – jak v pohádce, perfektní servis. Anahit je umělkyně, žije se synem ve velkém bytě naproti opeře. Pokoje pronajímá za 5 000 AMD/os., což je na Jerevan výborná cena. V bytě je mezinárodní, přátelská atmosféra. Všichni si pomáhají, radí, prostě to se musí zažít. První den jsme si nechali na prohlídku Jerevanu. Město je to zvláštní, široké ulice, někde hezké, někde ušmudlané. Na bočních cestách, většinou prašných, si hrají děti, visí prádlo, opravují se auta. V centru je velké náměstí s fontánou a nová ulice směřující přímo na operu a na „kaskády“. Je to takový megaprojekt – mramorové schody s jezírky, sochami, záhony i s eskalátorem. Ještě není dokončený. Vede až k obrovské soše na kopci. Když za ní přejdete cestu a odbočíte doprava, najdete něco jako vojenský památník (tanky, vojenské auta) a vedle zábavní park. Byli jsme tam v noci – houkačky, gondoly, pouliční prodavači výborného jídla a hlavně živá hudba ruského promenádního stylu. Končili jsme u opery, kde je spousta kaváren.

Druhý den byl na programu klášter Geghard a Garni. Maršutkou (jezdí hned za rohem) jsme se dostali na těžko rozpoznatelné  „autobusové nádraží“, kde nám jedna sympatická slečna pomohla najít autobus. Po vmáčknutí dostatečného množství lidí jsme se rozjeli do kopců (dostatečný počet lidí = počet sedaček x aspoň 2). Měli jsme pocit, že občas budem muset autobusu pomáhat, ale zvládnul to. Vysedli jsme na odbočce na klášter Geghard spolu s jednou bábuškou. Ta nám zařídila taxi za cca  2000 AMD a při té příležitosti se zdarma svezla. Geghard je úžasný, má zvláštní atmosféru – je částečně vytesaný do skály, uvnitř je cítit kadidlo a bude se líbit i hra světel. Hned za ním je obětiště – právě tam zabíjeli kozu. Na nasycení zvláštním a moc dobým  koláčem, který tam prodávali, jsme sháněli dopravu do Garni. Stačilo odchytit kolemjdoucího Arména. Ten chodil tak dlouho kolem parkoviště, až nám sehnal mikrobus s americkými turisty a volným místem. Ještě nabídnul, že nás vezme na piknik, kdybychom si to rozmysleli! Byl prostě úžasný. Cestu na Garni jsme „propovídali“, měli arménskou průvodkyni a ani po nás nechtěli nic za přepravu. V cíli jsme poděkovali a rozloučili se. Garni je helénský chrám na vysokém útesu nad řekou. Byl zbořen během zemětřesení, ale znovu postaven. Rozhledy jsou úžasné. Jako v jednom z mála chrámů se zde platí vstupné. Bylo vedro a nám se chtělo k řece (cestička vede nalevo od chrámu). U řeky bylo spoustů piknikovacích míst a všudepřítomné odpadky. Nechtělo se nám zase stejnou cestou do kopce, tak jsme se vydali proti proudu řeky, že někam dojdem. A opravdu jsme došli! Asi po 2 kilometrech se za zatáčkou objevily čedičové „varhany“ – ale obrovské, zbytky po sopečné činnosti. S úžasem jsme procházeli okolo a nevěřili, že tohle příroda dokáže. A jak tak zíráme, narazili jsme na naše americké známé, kteří přijeli mikrobusem z druhé strany. Řidič byl dost nervózní, protože kopec to byl opravdu prudký. Cestující vysadil, ti to museli sejít pěšky (!) Nabídli nám, že nás svezou, ale my chtěli obdivovat dál. Ve vesnici jsme nakukovali do dvorků, pozorovali místní, kteří pozorovali zase nás. Když už jsme byli ušlapaní a složitě uvažovali, kde by tak asi  mohl zastavovat autobus a jestli vůbec pojede, přibrzdilo auto – taxi, že nás do Jerevanu vezme. Domluvili jsme cenu a pohodlně se vezli. Při vystupování se nás ale snažil natáhnout (jako jediný v Arménii), ale neprošlo mu to.

Následující den jsme vyrazili směrem kláštěr Khor Virap. Je unikátní tím, že leží v blízkosti hory Ararat, tudíž u tureckých hranic. Arméni považují Ararat za svou národní horu, ale v minulém století zabrali Turci západní Arménii, vyvraždili spoustu Arménů, takže mezi nimi panuje obrovská nevraživost. V klášteru stojí za to vlézt do podzemních kobek – musíte ale být všímaví, nejsou zas tak lehce k nalezení. Venku „prodávají“ místní podnikavci holubice, jako symbol míru a turisté (většinou Arméni žijící v zahraničí) je pouštějí směrem k Araratu. Taková holubice se dá „zrecyklovat“ i několikrát za den.  Zatímco ke Khor Virapu vás maršutka doveze přímo, zpátky musíte jít tak 1,5 km na křižovatku pěšky. Řidič ale bez ptaní rozdává turistům lístečky s časy odjezdů. My čekali v příšerném vedru a přidaly se dvě místní slečny. Vysvětlili jsme jim, že bychom nechtěli do Jerevanu, ale do Ečmiadzinu (vrátit se tak půlku cesty a pak odbočit doleva). No to jsme netušili, jak velký problém to je. Po nasednutí to s náma řešila celá maršutka. Prostě nás ubili  argumenty, že takhle se tam nedostanem. I řidič odmítnul zastavit a nechat nás napospas náhodě. Takže znovu do Jerevanu. Slečny se ale chovaly neuvěřitelně přátelsky – vzaly nás na metro, dovedly až na další stanoviště maršutek a ještě zamávaly. Bus pamatoval válku, možná i tu první světovou,  a navíc plný. Místní bábuška hned okřikla omladinu, aby nás nechali sednout. My ale nechtěli, tak si nás měli všichni možnost prohlídnout – i fotky dělali. Pro Arména je Čech exot. Nechápou krátké kalhoty, sándály, nedej bože ponožky v sandálech. Za chvíli začaly kolovat fotky synů, dcer, různé nabídky … prostě tohle se vám v Česku nestane. V Ečmiadzinu nás přepadnul hlad. Někdo nám doporučil pekárnu, kde prodávali čerstvé čeburjaky. Ve dvou jsme se nacpali tak za 15 korun J Pak už následoval velký klášterní komplex – často se srovnávaný s Vatikánem. Všude čisto, mniši, milí lidé, svatby a školní zájezdy. Škoda, že jsme byli utahaní a nechtělo se nám kláštěr víc prozkoumávat. Zpátky jsme fičeli rychle – maršutka byla stará tak 20 let J V Jerevanu jsme ještě den zakončili návštěvou prý jediné mešity. Byla krásně opravená, prázdná a já tam mohla i bez šátku a v krátké sukni!  Prostě když se chce, všechno jde.

Kláštěrů jsme měli dost a chtěli někam mimo město. Vybrali jsme si jezero Sevan. Cesta maršutkou byla bez problémů, a když řidič slyšel, že chce jet víc lidí přímo k jezeru, za malý příplatek nás tam vzal. Jezero překvapí svou čistotou a rozlehlostí. Všechny to láká na kostelík postavený na ostrově, dneska jenom na poloostrově. Je moc fotogenický, v podstatě se dá najít na všech propagačních materiálech. Zrelaxovali jsme a šli uspokojit i svoje chuťové buňky. Na břehu stojí už na první pohled luxusní Bohemian Resort. Čepují tam české pivo – ceny jsou „vysoké“, tj. stejné jako v Česku. Musíte si tam dát místní rybu – tuším se jmenuje sika. Doporučovala bych vařenou. Atmosféra byla taková přímořská a nám se ani nechtělo pryč. Zase jsme zbytečně řešili dopravu. Stačilo  vyjít na hlavní cestu a už na nás mával řidič taxíku. Domluvili jsme cenu do jediného arménského lyžařského střediska -Tschepanadzor a jeli jsme „měnit auto a řidiče“. Byli jsme předáni synovi, který prý měl auto, co nahoru vyjede. Trošku nás zamrazilo, kde vlastně jedem a už jsme fičeli do kopců. Zas tak prudké to nebylo. Nahoře jsme byli jak v jiném světě – prostě pustina a najednou zelené údolí, navíc s lanovkou. Nerozmýšleli jsme a už jsme stoupali. Bylo vidět, že se tam hodně staví, jak domy, hotely, tak sjezdovky. A znovu výhled stál za to. Zase se nám odtud nechtělo, ale Jerevan byl daleko. Poslední maršutka nám odjela, chvíli jsme bloudili a narazily na 2 dámy. Ty nás dovedly k taxíku, domluvily rozumnou cenu (tak 300 ,- Kč) a za hodinu jsme přistávali u Anahit. Řidič vypadal, že předtím jezdil F1. Nejvíc nás ale zaujal obrázek Lenina na palubní desce. Myslíte, že to byla recese? Ne, prostě Arméni mají Rusy rádi.

Nejširší nabídku průvodců a map Arménie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Další den jsme se měli dopravit do Ashtaraku, kde jsme měli mít schůzku s dalším členem Hospitality Clubu. Moc se nám nechtělo, ale když už jsme to slíbili … Yeznik nám ukázal všechno. Začali jsme slepicema, králíkáma, zahrádkou, předzahrádkou … pokračovali jsme prohlídkou domu (zvenku obyčejný, uvnitř nádherný). Jeho maminka i sám Yeznik nám připravili malé občerstvení – něco jako lukulské hody. Pořád něco nosili a my praskali. Následovala prohlídka města – protéká jím řeka a v okolních skalách jsou jeskyně. Viděli jsme všechny kostelíky, školu, obchody, nádherný klenutý most a zase bylo jídlo. Maminka byla zklamaná, že nejím maso a strašně se omlouvala. Končili jsme prohlídkou meruňkové zahrady. Všude byla cítit neuvěřitelná pohostinnost.

Ten večer byly v Jerevanu obrovské oslavy na počest založení státu. Nevěděli jsme, jestli se náme arménskému rocku a punku smát nebo ho brát vážně. Když ale přišly na řadu tradičnější písně, dostalo nás to. Navíc všude okolo stáli děti, náctiletí, staří i rodičové a všichni se společně bavili. Na pódiu vystupovaly místní hvězdy, pro nás neznámé. Pořádně nabitá atmoška. Jediné, co mi ze začátku vadilo, ale pak jsme se tím neskutečně bavili, byl Armén, který mi neustále koukal do výstřihu. Několikrát jsme se přemístili, ale on si nás vždycky našel. To byla naše poslední noc v Jerevanu.

Ráno jsme vyrazili shánět auto, nezbývalo nám moc času a chtěli jsme na jih. Už předtím jsme si všimli pár autopůjčoven, takže jsme si to malovali růžově. Arménie nás nezklamala, prostě i ze sebemenší události umí udělat vzrůšo. Takže jsme lítali od půjčovny k půjčovně. Někde nebyl nikdo, někde jakože „hned“ někdo přijde, jinde nebyly auta nebo nevěděli, co je pojistka. Po dvou hodinách běhání jsme přistáli v Hertz. Zaměstnanec uměl anglicky, ukázal nám smlouvu, nechal nás vybrat auto a bylo to i s pojistkou. A dalo se platit kartou! Půjčovné bylo nechutně drahé, ale konkurence na tom byla stejně. Legrační byla odpověď na naši otázku, jaké jsou tam vlastně rychlostní limity. Všichni se překřikovali, ale nikdo  nevěděl. Vzduchem lítala různá čísla až se všichni shodli na tom, že máme jet stejně jako ostatní. No a nakonec nás dostala automapa: pár čárek a na nich obrázek třeba s kostelem nebo s jezerem. Podle ní jsme pak jezdili – a spolehlivě!

Nadšeně jsme vyrazili směr jih. Cesta byla dobrá a náš Nissan zdaleka nejrychlejší auto v kraji. Cesta začala stoupat do skal, až se dostala do soutězky. Odsud už stačilo odbočit směr klášter Noravank. Už samotná odbočka byla zajímavá. U cesty stál motorest a nad ním jsme si všimli díry ve skále. Už jsme lezli nahoru. Nějací lidé odtamtud vyváželi hlínu. Jak nás uviděli, hned nám ukazovali, ať jdeme dál. Byla to obrovská jeskyně, Francouzi tam dělali archeologický výzkum. Cesta na Noravank je zážitek – vysoké červené skály,  spousta jeskyní a na konci dvouposchoďový kostel. Takový adrenalinový J Schody do patra vedly venkem, byly úzké, trochu se rozpadaly a zábradlí tam ještě nevynalezli. Při focení se najednou přede mnou objevil baťoh Husky – visel na Martinovi, Čechovi, který tam přijel s arménskou cestovkou. Hned jsme se dali do řeči – porouchal se jim minibus, tak doufal, že se vrátí do Jerevanu. Netrvalo dlouho a už seděl v autě s náma. Řítili jsme se k městu Goris, kde měla být odbočka na kláštěr Tatev. Už jsme byli utahaní a zastavili v motorestu na večeři.  Číšník evidentně nechápal, co je to vegetarián, takže z čočkové polívky vykukovalo žebírko. Když jsme ji vrátili, tvářil se smutně, tak jsme mu chtěli dát české pivo. To zase nepochopil a přinesl nám skleničky. Po vyjasnění všeho moc děkoval a dal nám spoustu rad: jakože cesta na Tatev je hrozná, že zatmíme, že tam není ubytování atd. Stejně jsme vyrazili. Cesta byla příšerná – prach, díry, výmoly … a zatměli jsme. Jenom jsme tušili obrovskou díru pod náma. Cesta se klikatila, nebylo moc jasné, jak dlouho to bude ještě trvat. Pak se objevilo světýlko. No tak jsme jeli za ním. Všechno dopadlo tak, že jsme tam nakonec přespali, obyvatelé nás pohostili, popovídali si s námi a my jim slíbili, že detaily nepovíme. Mohli by mít problémy. Tahle noc byla ale úžasná a nikdo z nás tří na ni nezapomene. Ráno jsme nevěřili svým očím, kde to vlastně jsme. Okolo vysoké kopce a ve stráni neuvěřitelně se klikatící cesta. Na Tatev to bylo sice jenom 7 km, ale trvalo nám tak 40 minut, než jsme vyjeli. Pak už se nám jenom zatajil dech nad tím, co tady lidé vytvořili. Tatev stojí na skále vysoko nad údolím. Je to opevněný kláštěr, který musel umět vzdorovat spoustě nájezdníků. Má hodně tajných chodeb, široké zdi a dodnes tam bydlí mniši. Na nádvoří je zajímavý kámen vysoký snad 3 metry, nahoře s křížem. Říká se, že varuje před zemetřesením a nájezdníky – leží na nestálém podloží a pokud se nebezpečí blíží, začne se kymácet. Nejhezčí pohled na Tatev je z protilehlé stráně – stačí pokračovat po silnici, která vede dál do hor a u sloupu elektrického vedení zastavit. Až potom si člověk uvědomí jedinečnou polohu téhle stavby. Nezbýval nám čas, tak jsme zase sjížděli do údolí k Ďáblovu mostu – je to vlastně zřícená jeskyně. Kousek od cesty jsou bazénky s vlažnou vodou. Známí říkali, že jeskyně je přístupná. Škoda, že jsme museli jet. Cestou zpátky jsme ani nevíme jak narazili na arménský „Stone Henge“ – Kara Hunge. Už si nevzpomínám, kolik je tam kamenů, tuším 15 000, některé s vyvrtanou dírkou. Prý sloužily na pozorování nebe  … neuvěřitelné místo. A zase jsme pádili dál. Posledním cílem bylo lázeňské město Jermuk. Už příjezdová cesta signalizuje, že jedem na „nějaké lepší místo“. Něco jako u nás Karlovy Vary. Ano, kolonáda s horkými prameny stála za to, zbytek byly komunistické sanatoria. Vybrali jsme si jedno s tím, že chceme masáž. Hodně nepříjemně vypadající recepční nejdřív někde volala, pak něco vypisovala a poslala nás někam do přízemí. Tam nás nahnali do jedné místnosti. Přišel chlap – jsem už čekala, že nás tam bude masírovat najednou a prý, kdy budeme mít čas ….???  No, on na nás čas evidentně neměl a my nechtěli čekat do dalšího dne. Tak jsme zase vypochodovali, aspoň jsme si prohlídli arménské sanatorium, toho času bez hostů. Po rozloučení s Jermukem jsme si ještě nevěřícně fotili „letiště“ – prašné s pasoucími se kravkami a mířili do Jerevanu. Pobyt jsme zakončili večeří s arménskými kamarády a pak nostalgickým odletem z téhle úžasné země.