Arménie je plná nádherných staveb i přírodních krás. Sestovatele velmi láká zejména jedinečný Náhorní Karabach, a pak také nejvyšší hora země – Aragac.
Návštěvníky Arménie lze rozdělit do dvou hlavních skupin. První představují účastníci organizovaných zájezdů, které incomingové turistické agentury vozí autobusy od kláštera ke klášteru, přespávají v hotelích a o nic se nemusí starat (typickým představitelem jsou němečtí penzisté). Druhou skupinou jsou individuálně cestující, většinou mladí lidé, kteří mají hodně volného času ale málo peněz, takže cestují minibusy (maršrutkami) a přespávají, kde se dá.
Nepatříme ani do jedné z těchto skupin, ale máme blízko k té druhé. Cestujeme individuálně, půjčujeme si auto z půjčovny (dává nám to velkou volnost měnit plány podle počasí i jiných okolností) a přespáváme v kempech (potřebujeme co největší kontakt s přírodou a v kempech také často poznáváme zajímavé lidi).
Náhorní Karabach, Aghdam
Návštěvu Náhorního Karabachu lze jen doporučit. Bedekry a cestovatelské blogy radí obstarat si vízum už v Jerevanu, ale připouštějí možnost pořídit si ho až ve Stěpanakertu, protože prý obvykle není při vjezdu do Karabachu okamžitě požadováno. Realita je taková, že při hlavním vjezdu do Karabachu od města Goris jsou sice kontrolovány pasy, ale vůbec se neočekává, že už máte vízum. Pohraničníci mají připravené nastříhané proužky papíru s adresou ministerstva zahraničních věcí a vyzývají nás, abychom si vízum zařídili ihned po příjezdu do Stěpanakertu. Adresa je Azatamartikneri 28, vízum je na počkání za 3.000 AMD (150 Kč) a nepotřebujeme fotografie.
Mezi hlavní turistické atrakce v Karabachu patří města Stěpanakert a Shushi, kláštery Gandzasar, Dadivank a Gtichavank. Za nejzajímavější místo považuje Armeniapedia poněkud překvapivě město Aghdam. Překvapivě proto, že vstup do tohoto mrtvého města, z něhož Azeři utekli a Arméni ho rozbořili, je zakázaný. Rozhodně ho nesmíte uvést do formuláře při žádosti o vízum. Město čím dál více pohlcuje vegetace a je rok od roku v horším stavu. Zbytky obvodového zdiva jsou dnes o hodně nižší, než jak je možné vidět na starších fotografiích.
Cestu do města nacházíme poměrně snadno. Ze Stěpanakertu vyjíždíme více méně intuitivně na severovýchod, na první velké křižovatce za městem se držíme rovně, nezahýbáme vlevo (později se na tuto křižovatku vracíme, protože se tudy jede ke klášterům Gandzasar a Dadivank a zpět do Arménie). Míjíme letiště a přijíždíme do města Ashkeran, do něhož se vjíždí hradbami. Zhruba po pěti kilometrech od tohoto místa je potřeba v mírné levotočivé zatáčce odbočit doprava (tedy vlastně jet rovně). Že jste přejeli, poznáte podle toho, že zmizí říčka, kterou od letiště stále vidíte nebo tušíte napravo od silnice. Od této odbočky je to po špatné silnici dalších 5 km k mešitě. Její dva minarety se objeví po nějaké době jako dobré orientační body. Jedeme tak, že máme mešitu mírně vlevo a po té, co ji míjíme, se k ní vracíme “zezadu“.
Mešitu si prohlížíme zvenku a nesnažíme se zjistit, zda by bylo možné vystoupat do minaretů a vyfotografovat mizející mrtvé město shora. Zdálo by se nám to nezdvořilé a také se nám nechce mezi krávy, kterým dnes mešita slouží jako ochrana před sluncem. Z okolních stromů si trháme zralé moruše a ze smutně působícího místa odjíždíme zpět na hlavní silnici. Netušíme, jestli hrozí, že by mohli přijet vojáci či policie a ptát se nás, co tu děláme.
Při výjezdu z Karabachu náročnou cestou od kláštera Dadivank, kde působil a má být pohřben Dadi, žák Kristova apoštola Tadeáše, se nám jen s obtížemi daří předat pohraničníkům dokument, který jsme dostali s vízem a jsme povinni ho při výjezdu odevzdat. Pohraničníkům se nechce vylézt z boudy. Výjezd z Karabachu touto cestou není za špatného počasí úplně jednoduchý a napadá nás, že kdybychom bývali do Karabachu touto cestou vjížděli, možná bychom to zabalili a vrátili se.
Nejširší nabídku průvodců a map Arménie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Výlet na Aragac
Z článků na internetu máme dobrou představu o tom, že výstup na jižní vrchol Aragacu (3879 m) od jezera Kari je vcelku krátkým a jednoduchým trekem, který může zkomplikovat jen počasí a špatná viditelnost. Předposlední den našeho pobytu tedy přerušujeme cestování po klášterech a vydáváme se na zhruba půldenní výlet na Aragac.
Cesta autem k jezeru Kari není nijak značená a je ve své první polovině společná s cestou k pevnosti Amberd, jež je mnohem více navštěvovaná. Nejméně na dvou místech nemáme tušení, kterou odbočkou se máme vydat. V obou případech je na silnici bílou barvou namalována šipka vlevo s nápisem Amberd. Na prvním místě se jede vlevo, na druhém vpravo: zde se tedy odděluje cesta na Aragac od cesty k Amberdu.
Cesta od jezera na jižní vrchol představuje mírné stoupání otevřeným terénem s převýšením 690 m. Celou cestu jdeme po sněhu (je začátek června) a tak nám to trvá o něco déle než obvyklé dvě hodiny. V horní části se již hodně boříme do sněhu, a proto odbočujeme vpravo na nezasněžený skalnatý hřebínek, po kterém snadno stoupáme posledních 15 minut na vrchol.
Na vrcholu se nás rozhodne pohostit skupina mladých Arménů, kteří stoupali po hřebínku už od jezera (zřejmě je celý technicky nenáročný). Trávíme s nimi následující hodinu a půl. Na túru nejsme pořádně vybaveni, nemáme zimní boty, návleky ani hole, takže na vrcholu už máme v botách hodně mokro. Tím pádem nás neláká výstup na nedaleký západní vrchol a o cestě na čtyřtisícový severní vrchol, což by představovalo sestup do kaldery a několik dalších hodin ve sněhu, nemůžeme vůbec uvažovat. Sestupujeme sněhem dolů a jsme rádi, že není odpolední bouřka a že máme štěstí na dobrou viditelnost. Celý výlet se moc neliší od vycházky po (modré) sjezdovce nahoru a dolu v již poněkud řidším vzduchu.
