V blízkosti dnešního města Van na východě Turecka stávalo kdysi hlavní město urartského království – Tušpa. Vrcholu dosáhlo mezi 13. a 7. stoletím př. Kr. a mělo některé kulturní prvky společné s Asyřany, např. klínové písmo.
Zničující nájezdy Skytů, Médů a Cimmeriánů město rozvrátily a oblast osídlili obyvatelé, které Peršané začali nazývat Armény. Skutečný původ Arménů je však nejasný.
Zašlá sláva
Dnešní pohled z citadely nad městem směrem na jih je skličující – z hlavního města Urartské říše zbyly pouze zříceniny. Sláva města, založeného před 3000 lety, zanikla v dubnu 1915, kdy před invazí Rusů zničili starobylé město Turci. Nad rozvalinami a špatně zřetelnými základy vyčnívá jen několik věží.
Pohled na druhou stranu je zajímavější. Tyrkysovou hladinu jezera Van lemují okolní vrcholy, ztrácející se v mlhavém oparu. Jezero leží v nadmořské výšce 1646 metrů a má rozlohu téměř 3800 km2. Vzniklo po výbuchu blízké sopky Nemrut Dagi, která přehradila údolí. Voda je silně alkalická, protože je v ní rozpuštěno značné množství minerálů včetně uhličitanu sodného (sody), takže se v ní dá prát bez použití pracích prostředků. Jezero je bezodtokové, a proto jeho hladina periodicky kolísá. Nedávno začala stoupat a zaplavovat níže položené části, což k malé radosti obyvatel pobřežních vesnic způsobilo, že se hadi začali přesouvat směrem k výše položeným lidským obydlím.
Ostrov Achtamar
V blízkém i vzdálenějším okolí jezera Van, největšího v Turecku, stojí mnoho arménských staveb a opevnění. Nejkrásnější je nádherně zdobený kostel na ostrově Achtamar, který leží asi 18 km západně od města Van a asi 3 km od jižního pobřeží jezera. V turistické sezoně si můžete zakoupit celodenní výlet a dostat se na ostrov lodí přímo z městského přístavu.
V 8. století přinutily arabské nájezdy arménského krále přestěhovat se na ostrov Achtamar. V 10. století pozval Gagik I. architekta Manuela, aby postavil komplex královského paláce s kostelem a přístavem. Tvar kostela s půdorysem ve tvaru rovnoramenného kříže byl odvozený podle kostelů ze 7. století.
Arménii, tehdy už byla součást Byzance, však už v roce 1047 napadli seldžučtí Turkové. Byzanc s nimi prohrála v bitvě, která se odehrála na severních březích jezera Van poblíž dnešního Manzikertu. Současně Peršané ovládli východní a kavkazskou Arménii, což způsobilo politické a kulturní rozdělení Arménů. Svědkem jsou dodnes existující západní a východní dialekty arménštiny. Následovaly další nájezdy a nakonec nadvláda Seldžuků a vznik Osmanská říše.
Nicméně ostrovní poloha částečně chránila stavby před dobyvateli. Z paláce a kláštera se zachovalo pouze několik pozůstatků. V dobrém stavu je ale uchován kostel sv. Kříže, vrcholná umělecká památka místa. Skvostné vlysy zobrazují biblické výjevy, podobně jako fresky uvnitř, které však už nejsou v tak dobrém stavu. Na jaře 2007 Turecko dokončilo obnovu této památky. Přes žádost Arménů však kostel sv. Kříže nebude sloužit jako svatostánek, ale pouze jako muzeum.
Muzeum ve Vanu
V archeologickém muzeu je v přízemí expozice urartské civilizace, která ukazuje soubor uměleckých předmětů, jako jsou šperky, náušnice, bronzové pásy, náramky, koňská udidla a různé věci domácí potřeby. Na malém dvorku jsou poskládány keramické nádoby, jejichž tvar se na Blízkém východě používá dodnes.
V prvním poschodí následuje etnografická expozice, která začíná přehlídkou nádherných koberců z východní Anatólie. Pokračování výstavy však už není tak příjemné. Expozice se mění v morbidní přehlídku různě polámaných lebek a kostí. Vše s překvapivými nápisy: Oběti arménského teroru.
Genocida Arménů
V Turecku se o tragických událostech z přelomu 18. a 19. století víceméně mlčí. Série masakrů arménského obyvatelstva začala na konci 19. století, kdy během arménského povstání v letech 1894 – 1896 zahynulo asi 200 tisíc Arménů. Během I. světové války se Arméni ve snaze o zřízení samotného státu spojili s Ruskem, ale turečtí nacionalisté rusko-arménskou armádu rozdrtili a arménské obyvatelstvo zmasakrovali. Od počátku roku 1915 byli Arméni sloužící v turecké armádě odzbrojováni a poté v tichosti likvidováni.
24. dubna 1915 bylo v Istanbulu zatčeno a posléze popraveno 235 významných arménských obchodníků. V květnu pak následovalo rozhodnutí o deportaci arménského obyvatelstva bez rozdílu věku a pohlaví. Bylo jim přikázáno vystěhovat se do střežených osad v severní Mezopotámii. Při odchodu z vesnic byli muži často odvedeni stranou a povražděni. Ostatní se museli vydat na strastiplnou cestu, kterou málokdo přežil. Na konvoje vyháněných Arménů byly spolu se zvláštními oddíly, podléhajícími ministerstvu vnitra, poštvány turecké a kurdské kmeny. Kdo do koncentračního tábora přece jen došel, čekala na něj většinou smrt hladem, žízní nebo na následky infekcí. Brzy poté byly stejným způsobem vyklizeny arménské komunity ve střední Sýrii a Kilikii.
Turci dodnes prohlašují, že masakr byl odplatou za arménské útoky. Faktem je, že arménská populace klesla v Anatólii ze dvou milionů na nulu a zmasakrování Arménů se považuje za první genocidu v moderních dějinách. V srpnu 1939 se prý Adolf Hitler zeptal ve svém projevu k nejvyšším armádním důstojníkům: „Kdo dnes ještě mluví o masakru Arménů?“ Koncentrační („sběrné“) tábory, deportace a pochody smrti – nacisté nebyli prvními, kteří tyto metody zahrnuli do svých vyhlazovacích plánů.
V roce 1987 uznal Evropský parlament existenci arménské genocidy a označil její popírání za překážku vstupu Turecka do EU. Na jaře roku 2000 Senát Kongresu USA schválil rezoluci uznávající arménskou genocidu jako historický fakt. Francie letos přijala zákon stanovící sankce za popírání genocidy.
Jenže v Turecku jsou všechny publikace o arménské historii, kultuře, natož o genocidě tabu, a dokonce i turistické brožury s popisem arménských zřícenin vynechávají slovo „arménský“.
Jak se tam dostat
Z Prahy létají do města Van Turkish Airlines, mezipřistání je v Istanbulu. Letenka stojí obvykle kolem 12 tisíc korun.
Článek byl publikován v časopise IN magazín (in.ihned.cz)
