Arctic Circle Trail, vydejte se s batohem na zádech grónskou divočinou

Místa, kde před námi ještě nikdo nebyl, už jen tak nenajdeme. A tak jezdíme na místa z průvodců, kam jezdí všichni, a nebo sebereme trochu odvahy a vydáme se tam, o čem se moc nemluví. Každá cesta je o hledání odpovědí. O nás, našich limitech, našem vnitřním já. Cestování je prostředkem, jak poznat sám sebe.

Vždycky, když se mě někdo zeptá, jaké to na Arctic Circle Trail bylo, nevím jak odpovědět. Mám popisovat krajinu a zážitky, které jsme zažili, a nebo říct co se odehrávalo uvnitř mě? Vím, že většina lidí by chtěla slyšet to první, ale ve mně rezonuje to druhé. To uvnitř mě je mnohem silnější něž všechna ta krajina kolem.

Trek je dlouhý, ale není kam spěchat!

Trek je dlouhý 164 km a běžně se chodí deset dní. Pokud jste rychlejší povahy, trek hravě zvládnete za osm dní. Potkal jsem dokonce jednoho Poláka, který ho prošel za tři dny. Záleží jen na vás, jak to chcete pojmout. Čím víc dní půjdete, tím víc potravin s sebou budete muset nést, tím bude váš batoh těžší a o to hůř se vám (alespoň ze začátku) půjde. Trek jsem šel celkem dvakrát a pokaždé jsme ho zvládli za osm dní, neúprosných dvacet kilometrů denně. Ale doporučuji spíš těch deset dní i kvůli rozložení chat, pohodě a odpočinku. Dřív nebo později totiž zjistíte, že není kam spěchat.

První půlden opustíte už tak skromnou civilizaci. S euforií zjistíte, že vám zmizela i poslední čárka mobilního signálu. Právě tady asi začíná ta pravá grónská divočina. Pokud vezmete s sebou někoho, s kým budete sdílet vybavení, váš batoh bude mít na začátku treku kolem 20 kilogramů. Část věcí si můžete nechat třeba v příručním zavazadle na letišti – pár kousků čistého oblečení, nějaké jídlo a pár věcí, u kterých jste zjistili, že je vlastně nepotřebujete. Ale i tak budete vyrážet minimálně s 20 kilovým batohem. Pokud nemáte parťáka do stanu, vyšplhá se hmotnost batohu až na 28 kilo. Úctyhodná váha na začátek.

Jedinečná grónská krajina

S mizejícím signálem začínáte cítit celou tu váhu batohu na neotlačených ramenou. Vždycky to bolí, ať chodíte sebevíc. Obecně platí, že první tři dny jsou v tomhle nejhorší. Zprvu ale bolest nevnímáte, je tu jen ta euforie, úplně vám ještě nedochází, že se procházíte Grónskem. A možná, že vám to nedojde po celou dobu pobytu, někomu třeba až s odstupem času u prohlížení fotek. Nebo až tehdy, kdy se vás všichni začnou na Grónsko ptát.

Grónská krajina mi hodně připomíná severní části Norska. Žádné velké horské štíty, strohá a prakticky jednotvárná vegetace, množství vody, jezer a komárů. Je to hodně podobné. Potkáváte i krajinu modelovanou ledovcem, hluboká údolí a fjordy.

První tři dny si zvykáte na tíhu vlastního batohu a vaše mysl přestane být roztěkaná a ztrácí většinu civilizačního balastu. Začínají vám docházet ty důležité věci. Běžně za den potkáte tak deset lidí. Někdy je to skupinka kamarádů, někdy samotáři, co se vydali na osamocenou pouť na konci světa. A někdy tu kamarády najdete, spojuje vás totiž stejný cíl, dojít to a přežít. První dny potkáváte v protisměru ostřílené veterány, kteří již mají téměř celý trek za sebou a chybí jim jen posledních pár kilometrů. Ve vašich očích jsou to velikáni, kteří to zvládli a překonali všechny nástrahy. Někdy se lačně doptáváte, jak se mají a jestli pro vás nemají nějaká doporučení. Ale většinou zůstává jen u zdvořilostí. Říkáte si, že se tolik nesmějí a nevyzařuje z nich ta radost jakou máte vy. Časem pochopíte proč.

Po čtyřech, pěti dnech, vám začne docházet nepříjemná skutečnost. Jste v půlce, už nemá cenu se vracet. Musíte jít dál, prostě už nemůžete couvnout a celé si to rozmyslet. Teď už ne. Jste v dokonalém zajetí grónské divočiny. Začíná se z vás podvědomě stávat zvíře. Začnete víc přemýšlet o svém jídle, o tom co máte, co nemáte. Od rána se začnete těšit na oběd a od oběda na večeři. A až ulehnete do spacáku, bude se vaše mysl těšit na ranní kaši.

Putování do nitra duše

Během těch dní uvidíte všechny ty důležité věci ve vašem životě. Už tam není nic jako sociální sítě, e-maily, věci, co nepočkají a někdo vás nutí je vyřešit. Všechen balast zmizí a začnou se na povrch dostávat věci, co jste kdy chtěli udělat, co jste kdy chtěli dokázat. Jdete po správné cestě? Dělám opravdu to co mě baví? A najednou se začnete těšit, že až se vrátíte, zrealizujete všechny vaše sny. Že si půjdete za tím, co jste kdy chtěli. A v tomto duchu se nese šestý a sedmý den. Máte strnulý výraz v obličeji, jste ponořeni sami do sebe. A jestli si vzpomenete na výrazy lidí, které jste potkávali před pár dny, uvědomíte si, že se teď tváříte úplně stejně. Uvědomíte si, že před pár dny jste v obličejích lidí postrádali úsměv, ale až teď chápete, že je to součást vnitřní vyrovnanosti a klidné duše. Začnete si užívat sluníčko nad horami, výhledy, jezera a přestávky. Každý ten vjem pro vás bude jedinečný.

A pak se přiblížíte civilizaci, poslední den je tu. Nohy jsou znavené i přes dostatek odpočinku. Batoh už necítíte, ramena si zvykla a hlavně nesou menší váhu. Nedochází vám, že už se blíží konec putování, máte v hlavě jen ty věci, které chcete udělat až přijdete do kempu, další den a po návratu. Těšíte se na drahé pivo, abyste záhy zjistili, že vám dánská liberální forma prohibice nedovolí v otevřeném obchodě pivo koupit. Ale nevadí, ještě že je tu mezinárodní letiště, tam jakoby zákony neplatí. Můžete si dát steak z pižmoně, nebo špagety se sobí omáčkou a nebo jen prostě popíjet kávu a koukat z letištního bufetu na letištní plochu. Jste rádi, že jste v civilizaci.

Malé shrnutí na závěr: Actic Circle Trail je pro mě hlavně cestou do vlastní duše. Původně jsem chtěl popsat víc samotný trek a jeho jednotlivé dny, ale postupem času ve mně opět zvítězila ta druhá stránka. Navíc takových popisků je plný virtuální svět. Pokud hledáte jedinečnou přírodu a senzace, hledejte jinde, Arctic Circle Trail o tomhle není. Aspoň ne pro mě. Pokud hledáte jedinečný zážitek, životní výzvu a divočinu, tak Arctic Circle Trail je přesně pro vás.