Antropolingvistický výlet: Do Austrálie za domorodci a jazykem kmene Tiwi

Na závěr expedice do severní Austrálie, poté, co jsem se vrátil z hlubin Arnhemu, mě čekala ještě jedna výprava, vlastně spíše takový výlet. Měl jsem v plánu navštívit ostrov Bathurst, nalézající se osmdesát kilometrů severně od Darwinu, známý tím, že je osídlen domorodou komunitou kmene Tiwi. Zatímco po Arnhemské zemi jsem se pohyboval džípem, malým letadlem, nebo pěšky, pro cestu na ostrov jsem si pro změnu vybral za dopravní prostředek loď. Důvod byl přitom prozaický – peníze. Letenka byla v porovnání s lodním lístkem o hodně dražší a mně se už zoufale nedostávalo finančních prostředků.

Plavba uběhla díky klidnému moři velmi rychle, trvala necelé dvě hodiny. V přístavišti mě už čekal místní průvodce. Nejdříve jsme navštívili jeho příbuzné a společně posnídali. Všichni byli vstřícní a ochotně odpovídali na mé otázky. S dotazováním jsem to ale nepřeháněl, nechtěl jsem být nezdvořilý. Navíc otázky byly spíše odborného charakteru a – přiznejme si – antropologové a lingvisté nejsou vždycky mezi původními etniky vítáni, k některým mají přímo zákaz vstupu; antropologický a lingvistický výzkum považují za jiný způsob kolonizace a zneužití svých znalostí, díky kterým badatelé získají doktoráty a založí si pohodlné kariéry na akademické půdě, zatímco oni budou dále žít své nelehké životy, aniž by z toho měla jejich komunita nějaký prospěch, o vyjádření vděku či uznání autorských práv ani nemluvě.

Lidé z pradávných časů

Rozhodl jsem tedy spíše pro roli pasivního pozorovatele a jako už tolikrát předtím, v jiných částech světa, při kontaktu s „lidmi z pradávných časů“, jsem fascinovaně sledoval surreálné divadelní představení o setkání dvou prostorově i časově vzdálených kultur. Jak jinak nazvat výjevy, kdy chlapec, který pravidelně chodí se svým otcem a dědečkem na lov a pomocí seker loví varany a vačice, sebevědomě používá také mobilní telefon, kdy dívenka, která společně s matkou a babičkou vykopává pomocí rycích holí želví vejce, dokáže bez problémů používat laptop. Odkud se bere ta schopnost domorodých národů ustát změny, které jinde trvaly deset tisíc let, pro ně se však odehrály během jednoho lidského života?

Ještě před sto lety byli Tiwiové („Lidé“, tini: „muž“, tinga: „žena“) nomádští lovci, sběrači a rybáři, kteří na svých dlabaných kánoích cestovali podél pobřeží a pomocí kopí se zubatými hroty lovili mořské živočichy. Těmto aktivitám se věnují i v současnosti (na lodích z lamina), ale žijí usazeně ve třech ostrovních towshipech (v Nguiu zhruba 1200 osob, v Pularumpi 300 a v Milikapi 400) a jejich nejoblíbenější zábavou je australská verze rugby. Ještě před sto lety byli bez výhrady animisté, dnes je mezi nimi nemálo stoupenců katolictví. Kdysi praktikovali mnohoženství, dnes je závazná monogamie.

Pohřební obřady a další ceremonie

Má cesta ostrovem pokračovala návštěvou muzea s kvalitní exhibicí nativního umění a výjevy z tiwiského času snění. Poté mě průvodce zavedl na místo, kde byla založena první katolická misie. A na závěr dne jsme zavítali na místní pohřebiště, kde jsem měl příležitost seznámit se s pohřebními rituály ostrovanů. Ty se skládají z několika samostatných obřadů, přičemž ten nejdůležitější (pukamani) se odehrává přibližně půl roku poté, co je zesnulý pohřben, a jeho cílem je zajistit, aby duch pohřbeného nalezl cestu ze světa živých do světa mrtvých. Hlavní obřad kulminuje vztyčením pohřebních, rytinami bohatě zdobených kůlů, které symbolizují vezdejší a duchovní pouť zemřelého. Vše je doprovázeno zpěvem pohřebních písní a tancem pomalovaných obřadníků.

Kromě pukamani můžete na ostrově narazit ještě na jednu osobitou ceremonii – kulama. Koná se na konci období dešťů a jde o každoroční třídenní oslavení života. Své jméno získala podle jamů, tropických hlíz, jež se během slavnosti rituálně konzumují s cílem zajistit všem členům komunity dobré zdraví po celý následující rok. Protože jamy obsahují jedovatý alkaloid, musí se před konzumací řádně upravit.

Nejširší nabídku průvodců a map Austrálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Domorodé jazyky Austrálie

Na závěr bych rád obrátil pozornost k lingvistickým zajímavostem, a to nejen v jazyce tiwi, ale k domorodým jazykům Austrálie jako takovým.

Fascinující jsou například zdejší jazyková tabu, která mluvčím zakazují užívat po konkrétně vymezenou dobu jména zesnulých, a v některých případech dokonce i zcela běžná slova, která se těmto vlastním jménům podobají. Představte si situaci, že zemře někdo ve vašem okolí, kdo se jmenuje třeba Jaromír. Nejenže byste nemohli (být Aboridžincem) toto jméno použít v řeči, navíc byste se museli vyhnout i slovům, jako je „jaro“ nebo „jarý“, „mír“ či „mírný“. Tato tabu se týkají více méně všech domorodých jazyků Austrálie. Jak ovšem uvádí lingvista R. M. W. Dixon, jazyk tiwi představuje extrémní případ, neboť zákaz se kromě řečeného vztahuje i na všechna slova, s jejichž pomocí zesnulý někoho pojmenoval (na jména jeho dětí apod.). Tento fakt taktéž vysvětluje, proč mají členové kmene Tiwi tolik osobních jmen. Je to nezbytné, neboť pouze jejich dostatečná zásoba jim zaručí, že budou mít k dispozici jméno, na které se tabu v danou chvíli nevztahuje.

Dixon si též všímá důsledků kontaktu australských jazyků s jazyky evropskými, především s angličtinou. Neztrácí však čas komentováním všeobecně známých věcí, jako byla nezbytnost přejímek z domorodých jazyků do angličtiny, která postrádala slova umožňující pojmenovat do té doby neznámé druhy rostlin a zvířat, jako „klokan“ (angl. kangaroo pochází z jazyka guugu yimithirr). Mnohem více ho zajímá způsob, jakým se s „novostí“ vyrovnávaly jazyky Austrálců, konfrontované díky nově příchozím s evropskou kulturou.

Důsledky jazykového kontaktu

Nejběžnějším způsobem byly opět přímé přejímky, jejichž anglickou formu bylo ovšem třeba přizpůsobit vlastnostem domorodých jazyků. V mnoha australských jazycích se např. může na počátku slov vyskytovat pouze jedna souhláska, slovo „škola“ (angl. school) se proto v jazyce walmajarri řekne kuul. Na konci slov se v řadě jazyků přidávala za souhlásku samohláska, takže k označení “bílé ženy“ se nepoužilo anglického slova missus, nýbrž od něj odvozeného mijiji. Koncové anglické t nahradilo rr, místo blanket („přikrývka“) tedy bilayŋgirr (v jazyce dyirbal). Australské jazyky se navíc vzpíraly anglické tendenci k monosylabismu, takže místo jednoslabičného cow („kráva“) narazíte opět v jazyce dyirbal na dvojslabičné gawa, namísto rope („provaz“) použijete rubu.

Dalším běžným postupem bylo rozšiřování významu již existujících domorodých slov. Když se mluvčí jazyka yadhaykenu seznámili s „pivem“ pojmenovali nápoj munya („slina“), když s „puškou“, nazvali ji yumpun („palice“). Voda jako voda, zbraň jako zbraň. Jindy pro označení nového jevu slova kombinovali. Tento způsob obohacování slovní zásoby můžeme ilustrovat na příkladu z jazyka jiwarli, ve kterém se „zubař“ řekne yirrawu wiingkalji (doslova „vytahovač zubů“).

Přejímání slov z angličtiny stejně jako rozšiřování významu domorodých slov má mnohdy za následek, že se od tradiční podoby jazyka odštěpí podoba moderní. Přesně tohle platí v jazyce tiwi, jehož verze, kterou hovoří starší generace mluvčích, se od té, kterou užívají mladí, začíná stále více vzdalovat. Narůstají rozdíly nejen ve slovní zásobě, ale rovněž na úrovni gramatiky. Komplexní systém jazyka tiwi se zjednodušuje a hrozí nebezpečí, že pokud nebude stabilizován, dojde k jeho zhroucení. Naštěstí jsou postoje tiwiské komunity k mateřskému jazyku velmi pozitivní, většina členů ho chápe jako pevnou součást osobní i kolektivní identity a jeho budoucnost jim není lhostejná. Dokladem je bilingvní vzdělávání a další snahy o jeho posílení. Na rozdíl od řady jiných australských jazyků je budoucnost jazyka tiwi minimálně v krátkodobém horizontu zaručena.