Ani: skvost arménské architektury 

I když není nejjednodušší se sem dostat, ničeho nelitujeme. Naštěstí už není třeba žádné povolení pro vstup do hraničního pásma. Během Studené války se sem totiž vůbec nesmělo, později jen na povolení a bez možnosti fotit.

S ovcí do Ani

Ve městě Kars na úplném východě Turecka složitě zjišťujeme, že do Ani opravdu není potřeba žádné povolení ke vstupu jako dříve, ani že nemusíme jet drahým taxíkem. Jednou denně ve 12 h jezdí dolmuš (minibus) do vesnice Ocakli, na jejímž okraji Ani leží. Odjíždíme ale skoro až ve 13 h, protože dlouho trvalo než se všichni vesničani usadili, umístili svoje nákupy a naložili na střechu ovečku. Jeden chlapík s ní byl totiž u veterináře, takže jí teď svázali nohy, nasoukali do pytle, že ji koukala jen hlava, a vytáhli na střechu k ostatní batožině. Chudák měla celých 45 km pěknou vyhlídkovou jízdu.

Velkolepé město

Jako svoje nové hlavní město si Ani vybral arménský král Ashot III roku 961. V roce 1045 město dobyli Byzantinci, ale pouze na dvacet let, protože pak přišli Turci (Seldžukové). O nadvládu se potom vystřídali s Gruzínci, Kurdy a Mongoly (1239). Definitivní ránu zasadilo městu zemětřesení v roce 1319. V době své největší slávy prý Ani mělo skoro sto tisíc obyvatel.

Ani leží těsně na turecko-arménské hranici. Oba státy zde odděluje hluboký kaňon s mohutnou řekou zaříznutý do roviny okolní stepi. Ze dvou stran bylo město chráněno kaňonem, zbytek byl obehnán mohutnými hradbami. Tzv. Lví branou vstupujeme dovnitř. Ze zarostlé planiny vykukuje řada pozoruhodně zachovalých staveb na to, že pocházejí z 10. a 11. st.

Míříme k nejprve k Seldžuckému paláci s výhledem na postranní kaňon, v jehož stěnách je vytesaná spousta opuštěných obydlí. Pokračujeme ke kostelíku Kaya Kilise vytesanému do skály na okraji srázu. Dole zrovna ženou pasáci obrovské stádo krav a ovcí. Pozdní slunce dává všemu zvláštní atmosféru.
I pouhá kruhová základna kostela sv. Řehoře a pokácené sloupy dávají tušit, o jak ohromnou, stavebně složitou stavbu se muselo jednat. Naše rotundy a baziliky by proti tomu byly bídné kapličky.

Druhý kostel sv. Řehoře stojí nedaleko, ale narozdíl od předchozího je téměř neporušen. Nacházejí se v něm zbytky maleb, stopy vandalismu a hnízdiště holubů.
Kolem rozvalin velkého karavanseraje přicházíme k selžucké mešitě se starým typem minaretu (široký válec). Zevnitř mešity je nádherný pohled do hraničního kaňonu. Vidíme i zbytky starého mostu.

Nejvelkolepější stavbou Ani je bezesporu katedrála. Jak se o nadvládu nad Ani střídali křesťané a muslimové, byla prohlašována kostelem nebo mešitou. Arménské chrámy se snažily být co nejvyšší, mít co nejblíže k nebesům. Když uvnitř zvedneme oči ke kopuli, je to opravdu ohromující pohled. Celkově jsme návštěvou Ani opravdu nadšeni, předčilo to naše očekávání, což se nestává často. Škoda jen, že k některým stavbám se stále nesmí.

Areál je opouštíme po 18 h. Výběrčí je rád, že může jít domů a hned za námi zamyká bránu. Zároveň přijíždí řidič poledního dolmuše a velmi slušně nám brání stanovat v postraním kaňonu pod ruinami. Prý se to nesmí. Zve nás ale k sobě domů, ráno v 7 h nászase vezme zpět do Karsu.

Nejširší nabídku průvodců a map Arménie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Nocleh na dvorku

Když na pěkném travnatém dvorku začínámevybalovat stan, přibíhá řidičova manželka s dvěma dětmi, sestra a babička. Usazují se na plastové židličky a se zájmem mlčky pozorují naše počínání jako v kině. Kdo ví, kdy tu zase přespí nějací bílí cizinci? Jakmile je stan postaven a zabydlen, pronáším česky krátký proslov, že to náš malý dům, a děkuji za pozornost. Přichází se na to podívat i husa s housaty, slepice a osel.

Rodinka nám za představení dala alespoň ekmek (turecký chleba), který nám chyběl k večeři. Děláme si totiž šopský salát. Přitom nás opět pozorují, jak krájíme zeleninu, sýr, jak baštíme.

Jdeme se umýt pod vesnici k potoku a k našemu překvapení je brána Ani opět otevřená. Tentokrát ale pro krávy! Krávy jsou nejlepší sekačky na trávu. Škoda, že nemůžeme kempovat v kaňonu u potoka nebo ve vydlabaných jeskyních kolem, ale u řidiče to alespoň budeme mít blízko na autobus.

Večer ještě pan domácí přináší konvici čaje, malé skleničky a cukr – ale chybí lžičky. Sám sladí tak, že si dá vždycky neforemnou hrudku cukru do pusy a přes ni čaj pije. Moc se směje, když to po něm zkoušíme (neúspěšně) zopakovat. I přes jazykovou bariéru s námi při čaji strávil víc než hodinu. Pomocí jednoduché turečtiny jsme probrali, kdo jsme, kam jedeme, co se nám v Turecku líbilo, jak to tu podražilo, rodinné záležitosti a samozřejmě fotbal. Rozuměli jsme si docela dobře, řidič byl chytrý. Aby ne, když ve vesnici, kde všichni pasou ovce a krávy, on jezdí s dolmušem.

Více postřehů z dalších oblastí trasy expedice Hedvábná stezka 2006 Aleny a Lukáše Synkových přineseme v dalších reportážích.