Na kolech projeli manželé Stillerovi americký západ. Podívali se do Moabu, legendárního bikerského ráje, projeli si úchvatné skalní oblouky v národním parku Arches a hlavně lámali rekordy.
Slick Rock Bike Trail
Opuštěním Monticella pokračujeme do Moabu a krajina se rapidně mění. Zeleně ubývá a začíná vyprahlá skalnatá polopoušť. V komerčním a outdoorovém městečku Moab máme v plánu strávit pár dní a projet si mimo jiné legendární a nejstarší značenou bikerskou stezku na světě Slick Rock Bike Trail. A že se jedná a trail trailů se přesvědčujeme hned na malém tréninkovém okruhu.
Tahle MTB stezka vede ve skalní oblasti nad Moabem výhradně jen po pískovcových skalách a balvanech. Extrémně prudké sjezdíky střídají náročné výjezdy, kdy se kolo staví na zadní a vy supíte z plných plic. Občas nějaké ty skoky, schody atd. Vše v přírodním terénu, vše pouze na skále. Je to chuťovka pro opravdové bikery. Renča toho má po hodině dost, odhazuje kolo a vydává se na trať pěšky jako fotograf a kameraman mého blbnutí a klukovských radovánek. Aby toho nebylo málo, volím si ještě ten těžší směr hlavního okruhu, tedy proti směru hodinových ručiček. Je to parádička, ale chce to fakt mít natrénováno a nebát se. Maximálně si to užívám a každému bikerovi vřele doporučuji.
Arches – oblouky, oblouky, oblouky…
Tento národní park nás přitahuje asi nejvíc. Ale ne zase tak moc, abychom téměř 35 km do kopce vyšlápli lehce. Byla to pěkná fuška a v pěkném vedru. Je zase přes 40 stupňů. Coloradské přijatelné teploty jsou fuč. Jsme už totiž pár dní zase v Utahu! V Arches trávíme tři dny a absolvujeme všechny pěší traily, co tam jsou. Nejvíce nás uchvátil výšlap k oblouku zvanému Delicate Arch. Vidět tento oblouk z blízka za odpoledního a večerního slunce, to považujeme za jeden z nejúchvatnějších zážitků z celé cesty. To nelze popsat. Fotky snad něco naznačí, ale to se jinak musí vidět na vlastní oči.
Zajímavý trail vede také v nejsevernější části parku v místě Devils Garden, kde je mimo jiné i nejdelší oblouk světa Landscape Arch a samozřejmě plno dalších oblouků, skalních oken a mostů. Poslední den v Arches už děláme jen malé procházky a začínáme se vracet. Je zabíjející vedro. Když už téměř jsme venku z parku u infocentra, zastavuje nás rangerka v jeepu a ptá se, zda jsme OK. Prý dostala hlášení, že nám má jet na pomoc. Nějací turisté volali nouzovou linku, že jsme údajně v nesnázích. To jsme sice nebyli, ale krutě nepříjemně se fakt jelo. Teď už jsme ale u vody…poléváme se, chladíme se a rangerka se jen usmívá.
Nocleh na letišti
Když frčíme kolem moabského letiště, začíná pořádná vichřice. Kromě toho je vedro a nedá se jet. Čekáme celé odpoledne. Když to vypadá večer už OK, vyrážíme dál. Jenže osud tomu nechtěl, píchli jsme hned po 500m a vracíme se zpět. Opravujeme kolo a piloti nám znova nabízejí, že můžeme kempovat na letišti. A tak tedy na podruhé jejich nabídku přijímáme. Navíc to bude novinka, neboť už jsem spal asi všude – v přístavu, na vlakáči, na autobusáku, na fotbalovém hřišti, ale na letišti fakt ještě ne… .
156 km za den aneb jak se jezdí v noci
Jednoho rána to šlape dobře a už před obědem máme 60km. Přichází poledne, teploty extrémně stoupají a ty nás uvězňují uprostřed pouště v zelené oáze Green River. Jsme tam až do neskutečných sedmi hodin večer a furt je teplo. Ale konečně vyrážíme a Renča má nápad šlapat v noci. Nejdříve jsem proti, ale pak si říkám, proč ne, ať si to Renča zkusí. Nakonec šlapeme celou noc a po celkových 156 km dorážíme do Hanksville, kde na 2,5 hodiny, než se rozední a oteplí, usínáme ve stanu.
V noci se jelo dobře, a protože to byla nudná krajina údajně, tak jsme ani o nic nepřišli. A … Renča si udělala rekord, našlapala rekordních 156km. Šikulka!!! Jo a málem bych zapomněl…v tu noc jsme museli ještě několikrát lepit duše, neboť fleky nedržely. A i když jsme kombinovali různá lepidla a různé fleky, nic nefungovalo. Jako na potvoru. Tak jsem nakonec dal novou duši a bylo vyřešeno. Doteď si ale lámu hlavu, co se tehdy dělo?!
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Není motel jako motel!
Unaveni po náročné noční jízdě, k tomu další extrémní teploty kolem 45 stupňů, tak to nás nutí zastavit v osadě Caineville u jednoho rádoby kempo-motelu. Už první pohled není přesvědčivý, ale únava velí zůstat. Kemp je za 8,- USD a pokojík za 35,-. Obojí super levné, ale… . Nakonec Renča upadá do postele, která je snad jedinou čistou věcí v pokoji.
Mastný a flekatý koberec plný písku, prachu, chlupů atd… Koupelna před rozpadnutím se, záchod drsně dlouho nemytý, zlomené křeslo, vše zašlé a jemný zápach všude jako bonus k tomu. Jsme ale fakt KO a požadovaný odpočinek je nadevše. Nakonec za ten „zabordelený“ motel platíme 25,-USD a je nám úplně jedno, jak to tam vypadá. Hlavně že postel je jakžtakž a my můžeme odpočívat. Nebudete věřit, Renča spí téměř dva dny v kuse v tom „luxusním“ motelu. Jsme tam tedy nakonec noci dvě!
Capitol Reef a Fruita
Národní park Capitol Reef zůstává v pozadí a mimo hlavní zájem turistů. My jsme si ho ale zamilovali. Hlavně průjezd po klikatící se silnici kolem řeky skrz celý park z východu na západ je nezapomenutelný. Všude kolem nádherné skály různých barev od červené, šedé, oranžové, přes žlutou až po bílou. Podnikli jsme tady i několik pěších výletů a vše stálo za to. Jedinečný je také camping v osadičce Fruita, kde se pěstuje plno ovoce jako broskve, jablka, višně, hrušky a při naší návštěvě meruňky. Kdo nocuje v kempu, má právo nasbírat a sníst tolik ovoce, kolik se do něho vejde. Je to v ceně kempovného. Kromě turistů se meruňkami v sadu krmí také divocí jelenci ušatí. Fruita je opravdu jedinečnou oázou uprostřed pustiny.
Mezi městečky Torrey a Boulder nás čeká pořádný kopec. Výškové kóty na různých mapách se liší a to od 9200 do 10000 stop. Tak uvidíme. Každopádně si máknem holt. Jednu výhodu to ale mít bude. Bude zase zeleněji, chladněji a tak se hezky pošlape. A opravdu, 38 km stoupání zdoláváme celkem snadno a na vrcholu se fotíme u cedule s kótou 9600 feet (2926 m)! Zatím rekordní výškový bod naší cykloexpedice kořeníme noclehem kousek od cedule! A tady právě měli být ti medvědi. (viz zmínka výše).
Kolibříci
Už mnoho týdnů vídáváme pravidelně kolibříky. Tihle neskutečně mrňaví ptáčci, kteří kmitají křídly mnohokrát za sekundu jsou strašně krásní. Vyskytují se i vysoko v horách. Viděli jsme je i v 2700m! Američani je mají rádi a u svých obydlí jím dávají speciální krmítka, kde kolibříci pak nasávají speciální sladkou tekutinu. Což jinak dělají běžně z květů stromů i květin.
Této megarozlehlé přírodní památky jsme se již dotkli asi měsíc zpátky kousek od Page a Lake Powell, tedy z jihu. Teď jsme pro změnu na severu a projíždíme touto krajinou mezi městy Boulder a Escalante. Cesta vede po úzkém hřebínku s výhledy na obě strany a pak najednou prudce klesá do bílo-oranžového kaňonu. Fantastická trasa na kole. Jedinečné výhledy. Jsme jak v ráji. Jenže pak zase musíme zpět na hřeben, což znamená zdolat kopec v rozpáleném popoledni. Jojo, nikdy není žádná euforie zadarmo, tedy ani při cyklocestování!
Tropic – neplánovaně v pohodlné postýlce
Tuhle vesničku jsme měli jen projet a dorazit do NP Bryce Canyon. Ale kvůli bouřkám jsme se zdrželi a tak zde začínáme stavět stan. Najednou od asi 200m vzdáleného motýlku přijíždí pán na čtyřkolce s tím, že má o nás strach. Proč? Údajně tam na tom pozemku jsou chřestýši, a že prý se máme přesunout k jeho motelu, kde můžeme stanovat. Tak tedy přejíždíme, a když jsme před motýlkem, najednou dostáváme do ruky klíče od pokoje a k tomu pozvání druhý den na snídani.
Nevěříme svým očím ani uším. A tak se znova ujišťuji, zda jsem vše pochopil správně. Jojo, pochopil, jdeme se ubytovat a pán nám ještě velmi vřele přeje good night! A tak neplánovaně spinkáme v krásném stylovém a čistém motýlku, který je úplným opakem toho děsivého zařízení z Caineville. Druhý den ráno baštíme výbornou smaženici s anglickou slaninou a ochutnáváme lokální domácí marmeládu z ovoce „bullberry“. Co to ale znamená v překladu do češtiny, tak to se zjistit nepodařilo.
