Americká Nevada je zemí pouště a neřesti v Las Vegas

A k tomu přidružená zábava, která se ke kasinům postupně nabalila – showbyznys, noční život a prostituce. Všechno začalo vlastně jen jako kratochvíle dělníků, kteří ve třicátých letech minulého století stavěli nedalekou gigantickou přehradu Hoover Dam, v tehdejší době považovanou za osmý div světa. Po večerech dělníci drobet karbanili, sem tam i nějakou tu sukni prohnali.

Toho se chopili schopní obchodníci, postavili pár kasin, nějaký ten nevěstinec… A hvězda jménem Vegas začala prudce stoupat. V padesátých letech tu vznikla ještě jedna fajnová kratochvíle pro místní smetánku – v nedaleké nevadské poušti testovala armáda atomovku, a tak se sledování romantických atomových hřibů na obzoru při podvečerním pikniku za městem stalo oblíbeným vegaským happeningem. Po setmění si pak svítili očima.

Hotel Excalibur či Luxor

Jen těžko by dneska někdo dokázal spočítat, kolik „jednorukých banditů“ bliká ve Vegas nonstop na zhypnotizované zombie, apaticky házející své životní úspory do útrob blikajícího loupežníka. Hádám, že elektrárna Hoover Dam má co dělat, aby spotřebu věčně zářícího města uživila.

Samotné centrum města většina návštěvníků (kupříkladu my) nikdy neuvidí – svět neonů a velkých peněz se točí o kus dál, okolo Las Vegas Boulevard, známého pod jménem The Strip. Na Stripu stojí jeden luxusní hotel vedle druhého, jedno megakasíno stíní druhému. Rok co rok nechají nějaký hotel zbořit, neboť už není in. A neustále se tu stavějí nové a nové hotelové a kasinové komplexy, které nemají za cíl nic menšího, než být nejluxusnějším, nejokázalejším nebo největším na světě. To se jim většinou podaří, dokud je za týden netrumfne další nový megasoused.

Tematické hotely stylu Circus Circus, středověký hrad Excalibur nebo pyramida Luxor jsou dávno out a už jen čekají na buldozery – teď jsou v kurzu hotelové komplexy napodobující celá města. A tak je tu k vidění hned několik „měst“, jako Paříž, New York nebo Benátky, kde se můžete celé dny procházet po „vnitřních uličkách“ středověkých či starověkých měst, lemovaných luxusními obchody, na jejichž umělé obloze promítané na strop sluníčko nikdy nezapadá.

A kdo to všechno platí?

Jen a jen naivní gambleři a zlatokopové, co doufají, že jim Las Vegas přinese pohádkové bohatství. Pochopitelně taky americká smetánka, která považuje utracení pár desítek tisíc babek na ruletě za zábavnou kratochvíli. A v neposlední řadě turisti, kteří si (stejně jako my) vyhradí pár dolarů předem odsouzených do kasínové stoupy, jen proto, aby si mohli říct, že roztáčeli prachy ve Vegas.

Vegaské wedding chapels, neboli „svatební kaple“, kde se můžete nechat bez dlouhých cirátů oddat, už asi nikoho nepřekvapí. My tu ale „z téhle branže“ narážíme na něco extra… Nechvalně známá americká drive through kultura tady ve Vegas dosahuje svého naprostého vrcholu v podobě Drive through wedding chapel, kde můžou Američani zažít svůj „velký svatební den“, aniž vylezou ze své nadupané káry. Za čtvrt hodiny je to odbyté a tradáá, vstříc novým zítřkům. Svatební hostina se pak, hádám, koná v drive through mekáčkovi, svatební noc na zadních sedačkách.

Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Svatby v autě

Chvilku mi vrtalo hlavou, kde se tenhle svatby-chtivý pár vlastně pozná, když ani jeden nevyleze po většinu života z auta. Pak mi ale došlo, že někde nedaleko má určitě provozovnu „drive through rychloseznamka“. A pokud jí tu ještě nevymysleli, nechám si jí patentovat. Úplně ji vidím před očima: Dvě fronty vozítek proti sobě na jakési „uličce lásky“ – vlevo holky, vpravo chlapi, popojíždějící v pravidelných intervalech. Otevřou okýnko a konverzují. Dobu strávenou s potenciálním životním partnerem určuje semafor. Účastnice „autoseznamky“ nekupuje zajíce v pytli – může hned okouknout „nadupanost protějškovy káry“, tzn. hned ví, jak vysoko si nápadník stojí v hierarchii „drive through komunity“. Na konci fronty pak už jen nahlásí SPZ svého vyvoleného a ještě týž večer spolu můžou vyrazit na „autosvatbu“ do kaple za rohem.

Mimochodem, když jsme u těch nadupaných kár, po Americe cestujeme, které má motor 3,8 litru, což je společnosti většiny amerických vozítek je to ale pořád chudinka – běžně je tu k vidění napohled úplně obyčejný pick-up s motorem 7 litrů. Ne, že by pak měla kára nějak výrazně vyšší výkon, prostě jen mnohem víc žere. Údajně kdyby Američani používali auta s motory evropskými, stačila by jim ropa z Mexického zálivu a nemuseli by kšeftovat s OPECem.

Ale zpátky do hlavního města neřesti

Vegaské hotely dobře vědí, odkud tečou jejich hlavní příjmy, a proto se hosty snaží nalákat na nízké ceny, jen abyste si zahráli právě v jejich kasinu. Specielně ve všední den jsou ceny ubytování až ďábelsky nízké, a tak si můžeme dopřát trochu toho luxusu ve „vyšší třídě“. Také si ho zasloužíme – za poslední půlrok jsme spali v normální posteli celkem asi pětkrát – jinak nocleh poskytuje autíčko nebo stan. Kromě toho právě slavíme čtrnáctileté společné výročí a zároveň čtrnáct měsíců na cestě, takže máme nárok vyhodit si z kopýtka.

Když si dosytosti užijeme hotelového komfortu (kdy jsme například naposledy viděli nějaký pořad v televizi?), jdeme taky roztočit nějaké ty dolárky do kasina. Chvíli hodně prohráváme na black jacku, chvíli hodně vyhráváme na ruletě, abychom pak odešli s konečnou bilancí plus jeden dolar! Na vyplacení naší výhry si musí kasino půjčit u souseda, a pak hned vyhlásí bankrot.

Jako další tahák na lidi fungují místní levné, luxusní bufety typu „Sněz, co dokážeš“. Je to přesnější název než „Sněz, co chceš“ – minimálně v mém případě to totiž není otázka vůle, ale anatomických možností trávicího traktu a fyzikálních zákonů. Dokud se ještě dokážu zvednout pro nášup, nakládám si páté přes deváté – všechno, na co mám chuť – roastbeefek společně s krevetami, minihamburgřík společně s uzeným lososem, ústřice společně se steakem. Netřeba říkat, že na přílohy či zeleninu není místo.

Náš původní záměr pobýt ve Vegas jen den, se jaksi protáhne na tři. I Bufet si ještě zopákneme. Tentokrát je v ceně dokonce neomezená konzumace pravého šampáňa. Večer  se  pak  odvíjí  ve  vcelku  veselém duchu.

Osmý div světa

Ale po třech dnech přeci jen nezbývá, než se vrátit do smradlavého autíčka a k poloinstantním šlichtám. S nostalgickou slzou v oku (a stále ještě plným břichem) jedeme omrknout již zmiňovanou Hoover Dam, gigantickou, 220 metrů vysokou přehradu na řece Colorado. Ve třicátých letech, kdy byla dokončená, se jednalo o zdaleka nejvyšší přehradu na světě. Šikovní Američani jí (v době velké krize, kdy zajistila práci tisícům nezaměstnaných dělníků) postavili za pět let. Jezero Mead, které přehrada utvořila, se dneska táhne až 185 kilometrů daleko.