American Roadtrip: Z Anchorage do Vancouveru

10.08. 2010 Den čtyřicátý první

Jelikož spíme v kempu načerno bez registrace, měli bychom vstávat brzo, to se nám ale nedaří, tak vyspáváme skoro do poledne. Ivan s Evou nás a Lukáše s Lídou pozvali do jejich zaměstnanecké jídelny na oběd „All you can eat“, tak tím elegantně nahrazujeme snídani.

Postarali se nám tady na těch pár dnů o perfektní servis, napapaní, vymydlení a vypraní jsme připraveni na další cestování.

Naše auto někdy startuje a někdy ne. Dneska zrovna ne, takže nás Lukáš nahazuje svým autem.  Loučíme se se všema a vyrážíme směr jih.

Okolí Denali parku je nádherné. Je sice hnusně, ale tu a tam vykoukne z převalujících se mraků nějaký horský velikán a i ty zelené smrkové lesy jsou tu fajné. Jinak je totiž skoro celá Aljaška zalesněná smíšeným či listnantým lesejkem a ty vypadají pustě.

V Anchorage toho k vidění moc nebylo, tak jsme se tam aspoň všichni vyčůrali. Pak jsme se trochu prošli po hlavní ulici a vzdělávali se v historii Aljašky z naučných tabulí. Hustě mrholí a mraky jsou nízko tak nejsou vidět ani hory za městem. Eště trochu nakoupit a frčíme dál.

Dosáhli jsme oceánu tak jedem hlubokým fjordem a okolo hory s ledovcema. Prší tady skoro furt, tak nevím nevím, jestli za těch pár dnů, co tu strávíme, uvidíme ty scenérie i bez mraků. Ale i v takovémhle počasí to tu má své kouzlo.

Posledních pár km jsme udělali po gravel road vedoucí souběžně se silnicí č. 1. Je už sice šero, ale i tak je to krásná vyhlídková jízda s horami a jezery. Po půlnoci zastavujem v kempíku  u Skilak Lake, ledovcového jezera, které nám doporučili Lukáš s Lídou.

566 km
Ondra K.

11.08. 2010 Den čtyřicátý druhý

Vstávám první a koupu se v jezeru, okolní rybáři z toho mají dost pozdvižení a ukazují si na mě prstem. Pak začnou vylézat i ostatní, tak děláme ohýnek a vaříme snídani. Našli jsme i pár hub, tak si je dusíme na večer. Při balení se potvrzuje domněnka, že jsme někde ztratili vysílačku a Ondrův klobouk. Vysílačku jsem měl naposledy já v Denali, tak snad jsem jí tam nenechal, protože se tam nesmějí zanechávat známky lidské přítomnosti.

Ale ten klobouk jsem neměl.

Nejdřív trošku sprchlo, pak začlo svítit sluníčko a pak se to ustálilo na polojasnu. Vyrážíme směr vesnička Kenai. (Když výslovně nenapíšem, že jsme museli startovat přes kabely, rozumí se tím, že jsme zrovna ten den nastartovali svépomocí. Tak jako dnes.)

Dobře se dneska jede, cestu si zpestřujeme zastávkami na různé nákupy.

Teda ti toho zas nakoupili, vůbec nedodržují zásadu, že další nákup jídla měl být, až sníme to, co máme. Auto je zas tak nacpané, že pak musíme všichni vystupovat a nastupovat pouze předníma dveřma:-)

Zastavujem v Kenai u íčka, jídla máme dost a mají tu i free internet, tak máme všecko, co potřebujem. Akorát škoda, že se tu musíme projít pěšky.

Procházíme se starým jádrem vesnice, jsou tu dřevěné baráčky a kostelík starý přes stopadesát let ještě z dob ruského kolonizování. Sbíráme při tom hromadu praváků rostoucích přímo na ulici.

Pak jedem ještě kus za vesnici prozkoumat deltu řeky Kenai. Je to hezké, ale salomoni (lososi) stále nenalezeni.

Vychází nám to tak akorát, že dneska zas můžem spát v tom kraji, kde včera, protože se vracíme stejnou cestou. Drkotáme se to několik mil po lesní cestě a okolo jsou jak patníky v pravidelných rozestupech zapíchané veliké praváky a křemenáče jako z pohádky. Tolik hub jsme v životě neviděli, musíme se dost přemáhat, abychom nezastavovali na každém metru.

Kempujem tentokrát u Engineer Lake, krásného jezera s panoramatickým výhledem na hory. Je to tu naprosto šílené, všude houby houby houby! Vbíháme do lesa a během tří minut máme houby na několik dní dopředu.

Mimochodem je to asi nejhezčí místo na přespání za celou naší cestu, jsme tu sami, spíme na nádherné louce u vody a je to free (a to i se záchody, stolečky a roštem).

Na dřevo musí chodit jenom Honza s Mončou, protože ti houby nejí, ostatní pro samé houby nikdy z lesa moc dřeva nedonesou. Měníme jídelníček na večeři a vaříme houby na několik způsobů. Ráno bude smaženice. Pro samé houby jsme ani nestihli moc rybařit, což byl náš hlavní cíl na tomto místě.

Po večeři dáváme s Honzou napůl cigáro, co jsme našli předevčírem na zemi, a zapíjíme to pivem a kafem, krásný to večer.

126 km
Ondra K.

12.08. 2010 Den čtyřicátý třetí

Ráno houbová horečka pokračuje, sbíráme pár čerstvých hub na smaženici. Je vyhlášena regulace sběru hřibů a jsou povoleny jen křemenáče a praváci a to pouze malé a pohádkově vypadající. I tak máme během chvilky plný kotlík. Já ještě zkouším rybařit, ale marně. Alespoň se v jezeru my kluci koupeme. 

Vstáváme docela pozdě a i s vařením si dáváme na čas, tak z kempu vyjíždíme něco po 12 h. Jedeme na Skilak Overlook Trail, který nám doporučili v íčku, jen se trochu spletli s jeho začátkem, tak nám musí radit místní rybáří, kteří zde mají velký shon ohledně vrcholící lososové sezóny.

Trail vzhledem k počasí nicmoc, výhledy jsou sice hezké, ale na horách stále zarytě sedí husté mraky a občas i poprchává, tak to asi v půlce otáčíme. Jsme Češi, tak zkrátka nemůžeme nechat ty rozkošně vypadající křemenáče jen tak. Sbíráme malé na polívku a velké na řízky.

Krátkým přesunem autem se dostáváme do městečka Seward, kde se nám potvrzuje, že plavby k ledovcům jsou zatraceně drahé, tak nakupujeme jen pár cetek a vyrážíme na konec vesnice a možná i světa. Štěrková cesta nás vede k „státní rekreační oblasti“ kde chtějí 5 USD za parkování – PRCÁME a parkujeme!

Vyráříme na trail, který vede daleko a jsou podél něj i kempy, ale komplikace s přílivem, který pravidelně noří část cesty pod hladinu, nás nutí jít jen „kousek“. Samotný fjord je moc pěkný, obklopen horama, ale v šedém počasí působí poněkud ponuře.

Trail je docela nudná lesní cesta, ovšem dokud nenarazíme na řeku. Je plná lososů. Někteří se třou, jiní umírají a někteří už jsou mrtví. Jsou opravdu velcí a je jich spoustu. Probouzí se v nás pudy lovců. Nejvíce to šije s Ondrou K. I přes ceduli s nápisem o zákazu lovu lososů se vydáváme podél řeky, až dojdeme na soutok s menším potůčkem. Lososama se to v řece i v potoku jen hemží.

Ondra K. se nechává strhnout svými pravěkými instinkty a zuje boty. Honza se nechává strhnout Ondrou a zuje taky. Za chvíli už oba zběsile pobíhají ledovou vodou a stejně jako jejich pradávní předci to zkoušejí holýma rukama a klacky. První pokus se nevydařil. Po krátké chvíli odpočinku na protějším břehu jsou opět oba připraveni vyrazit. Teprve teď vidíme, s kým celou dobu cestujem. Ondra se jako smyslu zbavený žene proti proudu potoka, klopýtajíc od jednoho břehu na druhý. Roztažené ruce ženou jednoho lososa dál a dál na mělčinu. Honza mu kryje záda. Po chvíli Honza v těžkém terénu padá. Ondra má před očima jen lososa. Nevnímá nic. Po krátké štvanici je losos v koncích, Ondrova mrštná ruka vystřelí jako blesk a Losos nemá šanci.

Obávaný dravec slaných i sladkých vod na vrcholu svého reprodukčního cyklu se teď bezmocně zmítá v Ondrově moci. Jeho život teď visí doslova na ocásku. Na to že je to Ondrova první ryba je to pořádný macek, až z něj jde hrůza. Ondra plný endorfinů přibíhá k nám. Pokládá lososovi hlavu na kámen a dychtivě vyřkne: „Řež!“. Já s připraveným švýcarským nožíkem však váhám. Ryba je veliká a my nemáme žádnou tašku. Původní plán zabalit ji do něčího trika a nést ji asi 4 km do auta se nám teď moc nezdá. Nakonec vyměknu a neřežu. Ušetřili jsme poslední chvíle této majestátné ryby a pouštíme ji. Škoda, mohla to být lahůdka.

S prázdými žaludky ale neodcházíme, alespoň z části je plníme obříma borůvkama, zkrátka tu mají vše velké.

Trail nakonec končí strženým mostem nedaleko od místa našeho rybaření, tak to otáčíme přímo k autu. Stavujeme se ještě v půjčovně lodí a zjišťujeme, že motorový člun pro nás šest by stál 185 USD na 8 hodin. K ledovci je to ale hodně daleko (asi sto km tam a sto zpátky) a prý se tam s člunem nesmí jezdit, neb jsou tam nebezpečné vlny a nedá se tam nijak přistát. Alespoň na nějaké to popojíždění by to taky nemuselo být špatné, uvidíme zítra dle počasí.

Čepujeme vodu na benzínce a vyrážíme za město směrem na Exit Glacier, překvapivě se tu podél řeky kempuje na divoko, tak si nacházíme taky jedno pěkné místečko, vaříme houbovou polévku a smažíme křemenáče -Mňam!

134 km
Ondra B.

13.08. 2010 Den čtyřicátý pátý

Dnes je pátek 13. ale nás to nermoutí, stejně jako uplakané počasí, které stále trvá. My máme totiž na snídani výbornou houbovou polévku. Skoro se nám daří náš plán vyjet v 9 hodin a tábořiště opouštíme asi 20 min po limitu. Jedeme jen kousek na Exit Glacier (ledovec), kde vzhledem k počasí volíme jen krátkou turistickou procházku k úpatí ledovce. Zajímavostí zde je, že asi 10 dobrovolníků pečlivě pleje štěrk podél chodníku -naprosto zbytečná práce, nechápem. Ledovec je pěkný, ale už jsme nějaké viděli, tak nás to zas tak nebere.

Ještě se stavujeme v centru Sewardu, kde si holky dávají sprchu a pak trávíme zase pár hodin na internetu. Ze Sewardu míříme dál, pro změnu na další ledovec Portage Glacier. Rozpršelo se řádně a tak se shodujeme, že by to tu bylo za pěkného počasí určitě krásné, ale v tomhle nás nikdo nedostane ven z auta. Zkrz mraky toho moc vidět není, navíc se k ledovci musí dojet beztak drahou lodí po jezeru, tak to otáčíme a jedeme snad za lepším počasím zpět do vnitrozemí. Chceme navštívit Valdez, tak to za Anchorage stáčíme opět směr jih.

Z auta není téměř nic vidět, tak nejzajímavější událostí se stalo to, že jsem si pokydal své černé kalhoty bílým jogurtem. Po cestě opět nějaké nákupy, je to tu vše docela levnější než v Kanadě (12 vajec za 1 dolar).

Zmáčení deštěm táboříme docela brzy na tábořišti u řeky společně s pár karavanama.

348 km
Ondra B.

14.08. 2010 Den čtyřicátý šestý

Brzo jsme šli spát a brzo vyjíždíme, tentokrát jen s pětiminutovým zpožděním oproti našemu harmonogramu, tudíž 09:05.

S rozedněním ustal i déšť a mraky se začínají pomalu trhat, tak si užíváme krásné výhledy z cesty, o které jsme byli ochuzení včera.

Tyjo ta Glenn Hwy. je fakt nádherná, neustále musíme dělat fotografické pauzy. Nakonec je z toho krásný slunečný den, posloucháme Roxety a děláme v autě blbiny.

Přibližujem se k Wrangell NP a koukáme na majestátné vrcholy Mt. Wrangell a Mt. Sanford, nejvyšší aktivní sopky Aljašky. Chtělo by to tam udělat nějaký hike, škoda, že tam vede jen devadedsát mil dlouhá gravel road v hodně špatném stavu.

V Glennallen nevštěvujem íčko a poté iformováni odbočujem na Valdez. Nemůžem se na ty Wrangel hory vynadívat, zas musíme zastavovat a fotografovat.

Po pár hodinách jízdy jsem se probudil a koukám, že už jsme vysoko v horách, ledovce, všude kam jen oko dohlédne. U jednoho zastavujem a děláme krátky hike, je to Worthington Glacier. Konečně se nám poštěstilo doopravdy se projít po povrchu. Bylo tam spoustu strášně nebezpečných krevas a měli jsme co dělat, abychom do nich nespadli, protože kdyby se tak stalo, neměli bysme skoro šanci to přežít a umrzli bysme tam zaživa. Říkala Jana Kostková.

Pak si to metelíme dál na Valdez. Cesta je sice asfaltová, ale stále nekončící hupy a skokánky dávají naloženému autu zabrat natolik, že nám začlo cosik vibrovat v řízení. Kura to je skoro každý den nějaká nová příhoda. Jestli to dojede do Vancouveru, můžem být fakt happy.

Valdez není sice tak komerční a načinčaný jako Seward, ale je tady mnohem opravdověji cítit atmosféra aljašského rybářského městečka. Procházíme se po nábřeží a koukáme na rybáře jak  kuchají tuny nádherných lososů. Poptáváme se, která agency by nám nabídla nejlepší podmínky pro lodní výlet k ledovci a nakonec vítězí společnost s lodí Lu Lu Belle reprezentovaná v kanceláři upovídanou paní se „psem“ na klíně. Na výlet se vyjíždí až zítra po poledni, ale brzo ráno bude na této lodi nedělní mše na moři. Prý jsme všichni vítáni a budem se cítit jako doma, navíc je to zadarmo a vč. kafe, tak to jako správní Češi nemůžem odmítnout a rádi si přivstanem.

Dále nám paní poradila, odkud můžem spatřit medvědy lovící lososy, tak tam vyrážíme. Taky jsme z toho všeho dostali chuť na lososa, je jich tu tolik, že se ani nevejdou do řeky, stačí si je jednoduše vytáhnout, tak si potají dva upytlačujeme (menší než minule, takže se je nebojíme zapíchnout).

Zajímavé upozornění na silnici: „Bears in Area!“ A taky že jo, po pár metrech vidíme jednoho černého, jak se cpe přímo u parkoviště. Jen pár metrů od něj stojí desítky lidí, on si z toho nic nedělá a vytahuje jednu rybu za druhou. Opodál v moři vidíme lachtany, jak se taky přiživujou, dokonalé rybí hody pro zvířata i lidi.

Máme relativně dost času, tak si dneska chcem najít nějaké pěkné místo. Objíždíme jedno za druhým a furt si nemůžem vybrat. Hodina už notně pokročila, když nakonec zastavujem na úplně druhé straně městečka u řeky. Trochu hrbolaté, ale jinak to ujde.

Podává se salmon smažený, ale musíme říct, že ti lipani a štiky minule na Desadeash River byli teda lepší. Zkrátka ryba lehce nabytá nechtutná asi tak dobře jako poctivě (náhodou) ulovená.

Toť poučení dnešního dne, dobrou noc.

449 km
Ondra K.

15.08. 2010 Den čtyřicátý sedmý

Probouzíme se do proklatě studeného rána, všude mlha a spousta rosy napovídá, že v naší zátoce bude pěkně. Tedy minimálně dopoledne, neboť počasí je tu velice proměnlivé, hlavně k horšímu.

Rychle balíme a frčíme si to na brzskou ranní mši na lodi.

Na moře vyrážíme v husté mlze a v pořádné zimě, ale netrvá to dlouho a začnou k nám skrz tu bílou tmu probleskovat první sluneční paprsky. Prožíváme nezapomenutelné ráno. Na naprosto klidné hladině pozorujeme mořské vydry a nad námi se pomalu z cárů mlhy noří horští velikáni. Když jsme dostatečně daleko od břehů, motor je vypnut a začíná kázání. Zdá se mi, že je to pěkná řeč, ale Ondra B. v tom prý slyšel něco o vymýcení evoluce. Asi lepší, že tomu moc nerozumíme, a tak jen relaxujeme a v naprostém tichu pozorujeme zrození božího dne.

Po mši se snažíme přijít na kloub tomu vybrování v řízení u auta. Je to tím, že nám odešla ta poslední z původních pneumatik, bude to asi chtít zase novou, ale tady neseženem, tak jen měníme za rezervní. Pak provozujem nákupy benzínu a jídla a už je poledne a naloďujeme se znovu na Lu Lu Belle.

Pěkný vejlet, ten kapitán se fakt snaží nám ukázat co nejvíc. Nejdřív dlouze pozorujem mořské vydry válící se na hladině a poté opouštíme zátoku a vzhůru do severského Pacifiku.

Jako druhý bod našeho programu jsme spatřili sloup vody, byly to hravé ryby zbarvením připomínající kosatky a tvarem delfíny, tzv. delfínovci. Skákali okolo lodi ze všech stran a část cesty nás provázeli.

Pak jedem k jednomu ostrovu, kde koukáme na početné tulení kolonie a na ptáčky papuchálky zbarvené stejně jako tučňáci. Pobřeží ostrova je rozeklané skalnaté a plné jeskyní, ten kapitán je fakt asi dobrý kormidelník, protože s tou lodí do jedné zajel a bylo to celkem natěsno.

Vrcholem naší expedice je potom jízda mezi krami Columbia Glacieru. Pomaloučku a opatrně rozhrnujeme kusy ledu a připadáme si jak na Titaniku.

Kapitán nám ke všemu podává výklad, má dost výdrž a za těch několik hodin se mu pusa nezastaví. Akorát škoda, že nikdy nerozumíme kolik čeho je, jak je to dlouhé a jakou to má teplotu, neboť všechno udává ve feetech, farnhaitech a galonech.

Dobře investované dolary to byly!

Výlet se pěkně protáhl, tak se utábořujeme až kolem desáté, zas tam jak včera. Akorát dneska bez ohně a bez večeře.

21 km
Ondra K.

16.08. 2010 Den čtyřicátý osmý

Pondělí, začátek pracovího týdne….

nás vůbec nermoutí, jen počasí se opět zhoršilo. Probouzíme se do mlhy a občasného lehkého mrholení. Rozdělávám oheň, ale navlhlé dřevo nehoří, jak bychom si přáli, tak nám vaření snídaně zabere dost času. Ještěže nikam nespěcháme. Tábořiště opouštíme těsně před jedenáctou hodinou. Máme toho hodně na vyřizování. Holky si potřebují umýt hlavy na benzínce v umyvadle a my chlapi řešíme vadnou pneumatiku. Jezdíme od čerta k ďáblu, až na jednom spíše dvorku, než autorizovaném servisu, za městem, nám prodávají velice slušné a docela levné 2 pneu na přední nápravu. Bohužel není tam nikdo, kdo by je nasadil, tak zpět do pneuservisu do města, kde nám je nasazují.

Vše nám zabralo tolik času, že z Valdezu vyjíždíme krátce před jednou hodinou. Máme štěstí, že jsme si přilehlé pohoří prohlédli včera, neboť dnes je na horách mlha tak hustá, že mě jímá podezření, že tu někde musí trávit dovolenou i Rákosníček.

Jakmile ovšem přejedeme hřeben, mlha začne řídnout. Na Glennallen Junction zastavujeme na benzínce na nejlevnější a nejlepší kávu na naší cestě. Potkáváme krajany Moraváky a vyměňujem informace. Do národního parku Wrangell nakonec nejedeme, neb máme strach o auto a míříme si to přímo na Dawson City vykopat nějaký to zlato.

Tok Cut Off Hwy. začíná být velice rozmanitá a silnice hrbolatá. Né příliš vysoké hory jsou porostlé smrkovými lesy a v údolích se rozlévají divoké řeky. I počasí se umoudřilo, je sice zataženo, ale vysoká oblačnost nás příliš netrápí. Ondrovi K. se cesta líbí natolik, že ji prohlašuje za nejhezčí na Aljašce.

Okolím se nesou zvěsti, že silnice do Dawson City je zavřená, kvůli opravám. Pro jistotu zastavujeme na informacích ve městečku Tok a věru, je to tak. Silnice je naším směrem otevřená pouze v 8 a 12 hodin. Popojíždíme co nejblíže k poslední vesnici na Aljašce – Chicken, kde začíná uzavírka. Nakonec končíme asi 30 km před touto vesnicí na místě, kde cedule hlásá zákaz nočního parkování, ale my na to nedbáme a kempujem a koupem a vaříme.

531 km
Ondra B.

17.08. Den čtyřicátý devátý

Taylor Hwy. má každých padesát metrů úplně jiný povrch, asfalt rozmanitých barev střídá uježděný štěrka a hlína. O díry a hupy tu není nouze tak zas naše auto lítá sem tam a my v něm taky. Výhodou této silnice však je nespočet krásných výhledů na krajinu typicky Aljašskou, nekonečné mírně zvlněné pláně porostlé řídkými lesíky, opět jsme v naprosté pustině.

Dneska jsme si museli přivstat, abychom ve městečku Chicken byli přesně v osm ráno. Jen v tuto dobu je totiž umožněn průjezd několika autům směrem na Dawson, neboť Top of The World Highway byla na mnohých úsecích spláchnuta posledními dešti a po zbytek dne je zavřená pro opravy.

Městečko Chicken je opravdu komické, má totiž všehovšudy rovné tři budovy. Přijíždíme sem načas a stavíme se nakonec řady čekajících motoristů. Nestačili jsme se zde ani vykakat, přesně v osm je silnice otevřena a konvoj asi dvou desítek aut se rozjíždí. Jedem hodiny dlouhým neasfaltovaným úsekem až k hranici s Kanadou. Zde na rozlehlých horských pláních nás vítá Yukon a silnice nám znovu nabízí bezpočet nádherných výhledů, leč deštivých.

Po dalších pár hodinách jízdy spatřujeme Yukon River a zastavujeme u přívozu, na jehož druhé straně již leží Dawson.

Bylo sympatické, že Ferry byl zdarma, vč. pomoci při startování přes kabely. Opět.

Už jsme asi kápli na to, proč nám ta elektrika někdy zlobí. Vždycky, když dlouho nabíjíme počítače a foťáky a zároveň často startujem, se nestíhá dobíjet baterka. Je to prostě šmejdsky udělaná elektrika na autě, co by člověk nechtěl od „made in USA“. Místní nám prozradili, jak se zde Fordům přezdívá: Ford = Fix Or Repair Daily.

Nicméně i tak jsme úspěšně dosáhli dalšího bodu na naší trase a máme teď ještě celé odpoledne na prohlídku města.

Začli jsme samosebou v íčku, koupili jsme si „coffee by donation“ a ještě jsme zde shlédli několik pěkných poučných filmů o zlaté horečce. Stale prší a venku se moc nedá být, tak se přesouváme do kolesového parníku Keno, kde nám jedna paní v dobovém kostýmu podává velice hezký výklad a pouští nám další historický film.

Poté ve volném časovém okně trávíme nějaký čas v knihovně na internetu a večer v historickém divadle zahajujeme prohlídku města s průvodcem. Na íčku nám řekli, že Dawson dnes trpí nedostatkem obyvatel, možná i proto je naší průvodkyní opět ona dáma z parníku v dobovém kostýmu. Procházíme postupně celým městem (hlíněné cesty, dřevěné chodníky), navštěvujeme několik zrekonstruovaných budov a dostává se nám perfektního a zajímavého výkladu. Bylo to asi takhle:

Konec 19. století je dobou, kdy se po odeznění zlaté horečky v San Franciscu, v údolí Fraseru v Kanadě, v Austrálii a na mnoha dalších místech světa, pozornost obrací na poslední neprobádanou část světa, sever Ameriky. Dobrodružní prospektoři zkušení z předchozího zlatokopání se potulují na území Yukonu a prozkoumávají jeho přítoky. V roce 1896 se trojice průzkumníků dostává k řece Klondike a k jejímu přítoku Bonanza Creek, nezdá se jim však příliž barva vody, tak se obrací zpět. Mají však hlad tak zastřelí jedno Carino, a když se u řeky umývají od krve, najdou v ní tolik zlata, kolik ještě nikdy předtím neviděli. Okamžitě jdou tento nález zaregistrovat do pevnosti Fortymile ležící na Yukonu níž po proudu. Zrovna v ní přebývá dalších 67 zlatokopů, kteří se k místu taktéž ihned vydávají. Těchto 67 lidí se přes noc stalo milionáři. Kupují dva parníky a přiváží do San Francisca dvě tuny zlata. Je rok 1898, zlatá horečka začíná a v nekonečné pustině uprostřed ničeho je založeno město Dawson.

Pozdní večer trávíme u piva ve stylovém saloonu s tanečnicemi, pak se přesouváme za město a kempujem na hromadách hlušiny na zlatonosném potoce Bonanza Creek.

213 km
Ondra K.

18.08. Den padesátý

Chtěli jsme se vyspat tak budíček v 9 h přesouváme kvůli dešti na 11. Čekáme, až přestane, ale marně. Někteří z nás se probouzí v kaluži, balíme mokré stany – je to hnus.

Na 13 h dorážíme k „Dredge no. 4“, což je šílený obří stroj na těžení zlata, je veliký jak několikapatrový barák a v podstatě přerýpe a proseje celé údolí. Zbydou po něm velké haldy přetěženého štěrku a hromady zlata v bance. Ta číslo 4 byla největší na kontinentě, přetěžila 10 tun za minutu a vážila 3500 t.

Těchto strojů během zlaté horečky zde bylo celkem 7, první dredge sem složitě dopravili s, na tu dobu, nevídanou obří investicí 600 000 dolarů. Nebyly tu silnice, železnice, elektrika, nic. Byl to nejistý a drahý pokus, ale první dredge se zaplatila za první sezonu!

Tak obědnali eště jednu a ta se zaplatila už za prvních pár měsíců. Pak obědnali ještě č. 3 a 4, největší svého druhu na kontinentě, každou za astronomický jeden milion dolarů. Ty za první sezónu vydělaly každá přes 800 000 dolarů. Cena zlata za unci v té době byla 30 dolarů, dnes je to 1200 dolarů, když si člověk vezme, že ty rypadla byly provozovány od roku 1906 až do 1959, tak to asi musel být celkem dobrý byznys.

Po velice zajímavé prohlídce s výkladem (kde jsme mimochodem opět potkali tu samou paní průvodkyni, co nás provázela včera městem a parníkem), jdeme na rýžování zlata. Ondra K. zkouší štěstí, ale marně. Ostatní kvůli dešti ani nevystupují z auta. Procházíme si ještě prvonaleziště zlata na Klondiku a pak už nás hlad zahání zpět do města.

Nákup v hodně drahém, ale jediném obchůdku, poslední procházka městem, holky sprcha, internet. Ještě malý výlet na hřbitov nad městem, kde leží spousta snílků o zlatě, a nacházíme zde i jeden významný náhrobek nesoucí jméno Jan Eskymo Wenzl, proslulý to český dobrodruh. Nechali jsme tam tomuto cestovateli a dobrodruhovi mezi ostatními artefakty pohled s Bobem a Bobkem.

Pak už jen nabrat plnou nádrž benzínu, vodu a pryč z města. Asi 15 km, které doprovázely všudypřítomné haldy štěrku (zlatá Ostrava), usínáme kousek od Klondiku. Stále lehce poprchává, ale daří se nám sušit stany.

45 km

19.08. Den padesátý první

Přes noc pěkne sprchlo a z toho mokrého dřeva nám dlouho nejde rozdělat oheň.

Ale nakonec jde, tak vaříme snídani a tlačíme auto, jehož baterka se ještě za to popojíždění nestačila nabýt, k silnici. První kolemjedoucí nás startuje a my můžeme vyrazit. Po chvíli jízdy po Klondike Hwy. odbočujem na proslulou, avšak neasfaltovanou Dempster Hwy., kterážto nás úchvatnými scenériemi přivádí do Tombstone Parku.

V íčku si půjčujeme 4 bearkanystry a plnánujeme dvoudenní trail. Chcem jít ke Grizzly a Divide Lake a tam se musí platit za campground, tak říkáme že jdem někam jinam a šetříme tímto 36 dolarů.

Na parkovišti, kde náš trail začíná, nás ještě při balení potkávají dva rangeři. Mají nás očividně přečtené, ptají se, kam máme namířeno a jestli máme registraci. Snaží se nám ze všech sil něco poradit a nakonec nám ukazují celkem zajímavou trasu, kterou se vyhneme placenýum místům. Je to možná lepší, nebudem se tlačit v kempu s ostatníma a budem mít celé hory jen pro sebe.

Vycházíme po oficiálně jediném trailu v celém parku, po chvíli se dostáváme na hřeben a hned vidíme, že jsme v nejhezčích horách za celé naše putování. Jsme jen v 1500-1700 metrech a možná i proto to tu není tak pusté jako třeba v Denali, zkrátka příjemné hajkovací pohoří.

Cesta jde však pomalu, opustili jsme trail a kempujem na hřebeni trochu dřív, než bylo v plánu.

99 km
Ondra K.

Nejširší nabídku průvodců a map Kanady (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

20.08 Den padesátý druhý

V noci byla pěkná zima a docela i foukalo, tak se nikomu nechce moc ze spacáku. Vaříme v zimě a větru. Není to příjemné a tak se moc nikomu nechce jít podle původního plánu na jezera. Honza s Janou Kub., které je trochu špatně se vrací k autu, Ondra K. s Janou Kostk. Jdou zpět na trail, po něm ke Grizzly lake a posléze také zpět k autu. A my se vydáváme na dobrodružnou cestu do neznama na Divide lake, přes něj chceme dosáhnout Grizzly lake a pak po trailu zpět (s tím že se sejdeme večer, nebo zítra ráno u auta).

Hory jsou krásné a zrádné. Jdeme z hřebenu dolů, na druhou stranu než je trail v domění že za tímto údolím už bude Divide lake. Cesta je spíš pro kamzíky, ale my máme pro strach uděláno. Co však nemáme, je správný směr. Po přelezení dalšího hřebene zjišťujeme, že poloha námi viděných jezer nějak nesedí s mapou -jsme jinde, naštěstí máme GPS, tak se orientujeme. K jezerům je to ještě hodně daleko, navíc přes hory a doly a po hřebeni se vzhledem k jeho příkrosti jít nedá. Měníme plány a scházíme k malebnému jezírku mezi skalami s nádherně čistou vodou. Jdeme podél potůčku až do údolí North Klondike river. Ta nás vede, místy loukama, místy hustými porosty vrb, místy po náspech velkých kamenů až k silnici. Cesta je náročná, ale údolí čarokrásné. Naštěstí je pěkné počasí a občas sledujeme vyšlapané zvířecí cestičky, tak se jde dobře. Potkáváme pár elků a jednoho majestátného losa.

Konec cesty je zvlášť pikantní. Asi kolem 22h se dostáváme přes hustou džungli k řece, kterou musíme přebrodit. Za ní je už cesta. Já a za mnou i hrdině Monička vstupujeme do silného studeného proudu. Nakonec to není tak strašné a i tuto nástrahu divočny zvládáme s bravurou. Máme štěstí vynořili (a to doslova) jsme se přímo v kempu, kde je dokonce místnost na vaření s kamny, tam sušíme promočené boty a vaříme horkou čokoládu.

Asi o půl 1 jdem znaveni spát, v době kdy ostatní už dávno chrupkají.

Ondra B.

21.08. Den padesátý třetí

Včera v noci jsme si znovu prohlíželi mapu hor a zjistili jsme, že Ondra s Močnou asi nabrali úplně jiný směr, než chtěli. Tak se asi ztratili a bůhví, kdy příjdou, proto se vstáváním nespěcháme. Doráží však celkem brzo, odjinud, po silnici, stopem.

Je poledne vracíme v íčku medvědí kanystry a informujem se o dalším stavu Dempster Hwy. Je to 766 km dlouhá silnice vedoucí napříč Yukonem až do eskymáckého městečka Inuviku na samém severu Northwest Territories. Silnice není asfaltová, po cestě není žádná civilizace a asi tam zrušíme auto, ale je to prý Gorgeous! Padá rozhodnutí že jí pojedem dál až k polárnímu kruhu.

Pokračujeme nádherným Tombstone parkem, o panorámata tu není nouze, jsme asi v nejhezčí části Yukonu. Na silnici potkáváme tak jedno auto za půl hodiny, ale to jedno nám zrovna šutrem nakřáplo sklo:-(

Po dvou stech km té šotoliny pozvolna opouštíme hory a vjíždíme do rozsáhlých plání nefalšované tundry. Cesta se však stále horší, v Tombstonu jsme si to mohli valit 90, potom 50 a poslední hoďku se sunem jen maximálně třicetikilometrovou rychlostí. Máme zde sice fantastické výhledy, ale ta drkotačka nám i autu dává dost zabrat. Hypnotizuju očima počítadlo vzdálenosti, ale další kilometry přibývají jen velice pomalu. První benzínová pumpa je až za dalších sto km a odtamtud ještě dlouhých 36 na polární kruh. Už nám to hrbolaté cestování nepřináší takové potěšení, proto je nakonec rozhodnuto, že to otáčíme před cílem. Dostali jsme se nejseverněji na naší cestě 65,923 S. Š. a 137,43661 Z. D.

Jedem zpátky, vychutnáváme si v odpoledním slunci tu nádheru a fotíme na každém kroku.

Potkáváme dva Grizzly, starou s malým medvíďátkem, mašírujou si to před náma po silnici a né a né uhnout. Nakonec je musíme vytlačit a minout jen hodně blízko, div že po nás ta stará neskočila.

Je už skoro devět, ale je furt světlo jak v pět, když zrovna dojíždíme do gas station na křižovatce Dempster a Klondike Hwy. S benzínem nám to vyšlo jen tak tak, otočili jsme to tam nahoře v pravou chvíli. Doufejme, že tohle byla poslední těžká zkouška pro auto.

Berem nekřesťansky drahou plnou nádrž a po pár dalších km táboříme u Klondike River.

511 km
Ondra K.

22.08. Den padesátý čtvrtý

Další den strávený v autě nás dnes čekal. Vstali jsme opět celkem pozdě. Koupu se vledové vodě a děláme snídani na ohni. Vyjíždíme něco po 11 hodině. Počasí je krásné, cesta ubíhá rychle, ale poměrně nudně. Jediné zpestření jsou peřeje na řece Yukon „Five Fingers“, které byly odjakživa postrachem všech, kdo se plavili za zlatem do Dawsonu. Jedná se o pět mohutných skal, které dělí již tak prudký proud řeky do několika zrádných průplavů.

Po 19 h. dojíždíme na již předem Honzou a Janou ověřené místo na spaní asi 15 km před Whitehorse. Bylo to moc krásné zastrčené místo na vysokém břehu nad Takhiny River. Ryby zase nebraly. Udělali jsme pořádnou vatru a výbornou čočkovou polévku. Ondra K. si ještě před spaním zahrál bojovku „vylov kotlík z řeky“, který tam nešťastnou náhodou upadl při mití nádobí (Janě Kostkové).

Kolem půlnoci jsme šli spát, většina do stanů, jen Ondra K. hlídal pod širákem polární záři, po které už nějakou dobu prahneme. Ale bylo zase zataženo.

474 km
Ondra B.

23.08. Den padesátý pátý

Dnešek byl dnem ryze servisním. Probudili jsme se na našem krásném místě nad řekou, z posledních zásob udělali na ohni skromnou snídani, usušili všecko od rosy a vyjeli do Whitehorse. Jelikož už jsme pěkně dlouho nenarazili na žádný obchod ani fastfood, už to s námi dost cuká.

Ve městě jsme:

1, vyměnili olej v autě (snad už naposledy),
2, pojedli v McDonald a v A&W (kde jsme si potají nabrali hromadu balených medů),
3, nakoupili v obchoďáku tunu zásob,
4, zašli udělat banku,
5, vyprali,
6, internetovali,
7, osprchovali.

Jen, co jsme v podvečer vyjeli z města, se zatáhlo a začlo mrholit. Po pár ujetých kilometrech směrem na Skagway stavíme v dešti stany, na ohni ohříváme véču a jdem spinkat.

71 km
Ondra K.

24.08. Den padesátý šestý

Celou noc pršelo, naštěstí k ránu přestalo, tak se vstávalo lépe. Náš plán vyjet dříve jako vždy ztroskotal. Ondra K., šikulka jeden, rozdělává oheň a vaří alespoň čaj.

Auto si s náma pohrává, napřed se tváří že nastartuje, ale nakonec nám opět připravilo prima rozcvičku v podobě tlačení. V 11 už jsme na cestě do Skagway. Počasí se hned po pár km lepší a huňaté mraky se trhají a ukazuje se slunce. Také potkáváme pár jezer, kde by se dalo pěkně stanovat. Holt jsme byli zase jednou netrpěliví a hladoví a tak jsme včera tábořili na neutěšeném plácku v uplakaném počasí, ale nevadí.

Po cestě do Skagwaye jsme potkali výbornou, atrakci-vysutý most přes nějakou říčku, který vedl od nikud nikam a za vstup na něj chtěli 18.50 babek. Jen jsme žasli, jak se dá vydělávat na hlouposti turistů a kolik turistů je opravdu tak hloupých, že tam za ty prachy jde.

Jedeme místy, kde za starých časů vedl White Pass Trail, níže položená alternativa Chilkoot Trailu pro zlatokopy mířící na sever k Yukonu a do Dawsonu. Trail byl později přejmenován na Death Horse Trail, neb ti hňupi na něm nechali hladem, vyčerpáním a na následky zranění na těžkém terénu postupně pochcípat víc než 5000 zubožených koní, takže trail byl jima posetý. Později zde vystavěli i železnici sloužící pro dopravu těžkého materiálu, jejíž část funguje dodnes jako vyhlídková jízda pro turisty.

Příjemný dědeček hříbeček nás i přes naše obavy bez problému pustil „zpět“ na Aljašku a 10 km od hranic už bylo přímořské městečko Skagway. Hned na první pohled nás zarazilo kolik je zde turistů. V přístavu stály dvě obří výletní lodě, trajekty a spousta autobusů, což v kombinaci s úzkými uličkami stylového městečka způsobilo, že bylo opravdu rušno a těsno. Jinak baráčky byly vesměs původní zachovalé, nebo pěkně napodobovaly staré časy zlaté horečky. Dnes toto tradiční místo, kde začínala pouť každého zlatokopa, který mířil do Dawsonu, je dokonalou pastí na turisty. Samé obchůdky s dárkovým zbožím, šperky, nebo cukrárny. Dawson byl sice méně udržovaný, ale rozhodně si zachoval daleko více z původní drsné atmosféry starých časů.

Po asi 2 hodinové prohlídce města, opět startujeme přes kabely a jedeme se podívat na začátek proslulého Chilkoot Trailu (asi 10 km od Skagwaye), kterým se vydávali přes velké převýšení a v těžkém terénu zlatokopové k Bennett Lake, kde si stavěli plavidla a jeli dále po Yukon River do Dawsonu.

U začátku trailu leželo městečko Dyea, které sloužilo jako základna se zásobama a místo odpočinku pro znavené putovatele za zlatem. Podle zákona (jelikož tam lidi ze začátku chodili bez zásob a vybavení a pak umírali hladem) si totiž musel každý zlatokop do Dawsonu přinést téměř tunu zásob, takže tento 56 km dlouhý trail lidé chodili 20-30x.

Dyea byla taková chudší sestra Skagwaye a na svém vrcholu v roce 1897 měla okolo 8000 obyvatel, ovšem již v roce 1903, kdy zlatá horečka začala opadat a hlavně se vystavěla již zmiňovaná železniční trať měla pouhé 3 osadníky. Dnes po ní zbylo jen pár prken porostlých mechem uprostřed lesa. Bylo to natolik „zajimavé“ že jsme naznali že už toho máme dost a vrátili se zkrz dešťové přeháňky po úzké štěrkové cestě, zaříznuté do úbočí, zpět do Skagwaye a pak už směr jih.

Cestu zpět nám zpříjemnily časté a velice pestré duhy a taky pár mevědů. Jeden pózoval, kousek od silnice, lačným turistům a druhý, hnědý s blonďatým přelivem (nevím kam na to ti medvědi chodí), nám přeběhl přes cestu.

Kempujeme kolem 20 h u jezera Atlin, kousek od silnice a již v této době, chladné podzimní počasí v nás vzbuzuje touhu po létu, které snad ještě stále panuje dole na jihu.

PS: Monička dělá výbornou bramborovou kaši.   
Asi 315 km
Ondra B.

25.08. Den padesátý sedmý

Pod osikami, kde jsme spali, to k ránu šustilo jako by pršelo, ale naštěstí nás to neodradilo a vstáváme a vyjíždíme brzo.

Tady na severu jsou léta krátká a již pár posledních dnů je znát, že se podzim ujal vlády. Rána jsou čím dál tím chladnější a lesy okolo začínají zlátnout. Jojo, musíme už pomalu plánovat návrat zpět do Vancouveru. Máme to ještě pěknou štreku, tak už nám to vychází tak akorát.

Vracíme se na nám již známý úsek Alaska Hwy., provoz směrem na jih pomalu houstne. Na sto km již tady potkáváme asi šest aut.

Jsme to teda navigátoři, právě jsme zjistili, že Liard Hotsprings, kam jsme chtěli dojet zítra večer z Dawson Creeku* leží na naší trase asi o 1000 km dřív (a před Dawson Creekem), tudíž tam asi budem spát už dneska.

Vjíždíme do Watson Lake, městečka, kde nic extra zajímavého neměli, tak vymysleli, že zde bude velký Post Sign Park, tedy plocha plná značek zanechaných zde cestovateli z celého světa. Mají zde tisíce nejrůznějších registračních značek aut., ukazetelů a tabulí. Nacházíme tady i hodně českých památek, vyhrála to u nás velká dopravní značka Strážný 58, Strakonice 3. Nejvíc nás ale dostalo, že jsme tady čirou náhodou potkali Lukáše s Lídou, se kterými jsme se rozcházeli před dvěma týdny v Denali. Přijeli odjinud, ale jedou dneska stejným směrem, tak se asi večer v hotsprings potkáme.

Dopravní cedule hlásá „pozor bizoni“, jsou prý v tomto úseku často viděni.

A taky, že jo, potkáváme dva přímo u silnice, jeden se válí a druhý se cpe čerstvou trávou z příkopu. Můžeme si odfajfknout další zvíře, které jsme tu chtěli vidět.

Hitem dnešního dne se staly české fláky let 60., jmenovitě píseň „Vilém peče housky“.

Vpodvečer dojíždíme do minerálních pramenů Liard Hotsprings, rozbalujem to v přilehlém kempu a hned se jdem koupat.

Fakt teda krásné koupání. Přírodní tůňka je sice z jedné strany opatřená dřevěným chodníkem a schody, ale kupodivu tu není moc lidí, tak je to fajn. Potkáváme jednoho Čechoameričana z Colorada a po chvíli nás našli i Lukáš s Lídou, co za námi se zpožděním dojeli, tak to máme takové společenské koupání.

Okupujem dnes všichni jeden campplácek. Sotva jsme uvařili véču, začíná dost pršet, tak se setměním uleháme ve stanech a L+L v autě. Jsme už jižněji, tak si po dlouhé době vychutnáváme ten luxus, mít v noci tmu.

556 km
*Neplést Dawson Creek v B. C. se slavným zlatokopeckým Dawson City na Aljašce.
Ondra K.

26.08. Den padesátý osmý

Ráno vstávám s Monikou již v 6 hodin, s tím že si vychutnáme horké prameny v jarní zimě sami. O naší iluzi nás okrádá několik turistů, kteří měli stejný nápad. Později se knám přidává zbytek naší výpravy a tak opět tvoříme v horké, líně tekoucí řece, českou většinu.

Alespoň že se s Lukášem a Lídou vydávám na, kvůli medvědům, zakázaný „Beta“ bazének, který je asi 5 min. vzdálený. Medvědi tam nejsou, tak si vychutnáváme koupání v opuštěném kruhovém jezírku, podstatně hlubším, než „Alpha“ pool.

Janu s Ondrou zase okrádá o iluzi, že se v Kanadě nekrade a o foťák neznámý pachatel. „Naštěstí“ to byl starší levnější foťák, který se mu navíc chvíli před tím rozbil. Nechal ho na lavičce v pouzdře a našel pouze pouzdro zavěšené v šatně. Vše zlé je k něčemu dobré -máme s Mončou pouzdro na GPS, děkujem Ondro!

Po koupeli a snídani ve stále uplakaném počasí balíme mokré stany a loučíme se s Lídou a Lukášem, kteří pokračují jinou cestou, s tím že se potkáme ve Vancouveru.

Čeká nás pořádná porce kilometrů, na kterých nemá být mnoho k vidění. To ovšem ještě netušíme že to bude hodně pestrá cesta.

O to se postarali především zvířata a jeden policista. Některou zvěř jsme jen zahlédli, některou málem přejeli a něco jsme bohužel i srazili. Ale pěkně po pořádku.

Hned na prvních kilometrech potkáváme dvě stáda bizonů. Statní jedinci s mláďaty nám rychle dávají zapomenout na naše nadšení z dvou osamocených bizonů ze včerejška.

Přehlídka pokračuje dvouma sobama, kteří nám poklidně přebíhají přes cestu a k dokonalosti jim chybí jen Santa Klaus. Další sob nám po chvíli skáče ze stráně přímo před auto. Naštěstí je to mladý bujný jedinec, který včas uskakuje do křoví.

Po krátké zastávce a nákupech v nějaké díře nám zase pro změnu křižuje cestu policejní majáček. Ondra K. jel přes 130, místo 100, což v kombinaci s pochybnostma o platnosti Ondrova řidičáku nás nenechává klidnými. Mladý policista nám přátelsky sděluje, že jsme jeli krapet rychleji, kontroluje pásy a bere si papíry k sobě do auta. Po krátké chvíli, plné nejistoty, nám vysvětluje, že tentokráte nám dá pouze napomenutí, čímž nám „odpouští“ pokutu 160 dolarů. Ovšem s podmínkou, že pokud porušíme rychlost ještě jednou v dalších 26-ti dnech, dostanem pokutu a zabaví nám auto na týden. Holt už zase jedem do civilizace tak od této chvíle budeme řídit stryktně dle předpisů.

V setkávání s místní faunou pokračujeme pozorováním Losa, mizícího v lese a stádečkem srnek.

Cesta ubíha v místy deštivém počasí příjemně, krátíme si ji pospáváním a četbou.

Z klidu nás vytrhlo to méně šťastné setkání se zvěří. Sova, opojená svým úlovkem v podobě nějakého hlodavce v zobáku, letí příliš nízko nad silnicí. Nevšímá si našeho auta a i přes brždění se tento majestátný pták ocitá na naší kapotě. V této rychlosti nemá šanci a tak nás toto setkání v pochmurných mracích rozesmutňuje. Štěstí v neštěstí bylo, že se nic nestalo autu, jen krev a peří na kapotě.

Po té ještě pár srnek, čímž jsme se pomalu dostali až do Ft. St. John (asi 60 km před Dawson creek), kde nás stíha nezvykle již krátce po 20 h. tma. Stavujeme se do McDonaldu, aby naši na hamburgerech závislí spolucestovatelé ukojili své touhy po „masu“, internetu a Cole. Internet však nemají, burgery nejsou tak levné a ani teplá voda na záchodech se nedá načepovat, tak odjíždíme zklamáni.

Ve tmě a dešti si za městem hledáme útočiště na noc. První místo kousek od řeky, kterou tušíme kdesi dole ve tmě je dost zablácené, tak jedeme ještě kousek po hlavní dál a táboříme u polní cesty. Prší a tak si dáváme studenou večeři v autě a pak jdem asi 22:30 spát.

719 km
Ondra B.

27 .08. Den padesátý devátý

Probouzíme se do škaredého deštivého rána, ble. Balíme promočené stany a bez snídaně naše místo u polní cesty opouštíme.

Až teprve první dopravní značka nás ujišťuje, že jsme v stále v Kanadě, a ne v Česku na Vysočině, jak jsme si mysleli. Urazili jsme včera potmě jen pár desítek km, ale nestačíme se divit jak rychle se krajina změnila z nekonečných zalesněných pustin do obydleného fármářského kraje. Je to tu sice taky hezké, ale Ondra B. trefně podotkl, že to jsme mohli jet rovnou do Kunštátu.

Nojo, holt s Yukonem a Aljaškou už jsme včera skoncovali nadobro. Důkazem je pro nás i to, že v Dawson Creek se dostáváme na nultou míli proslulé Alaska Hwy. Jeli jsme jí celou v opačném směru, takže její začátek je pro nás vlastně koncem.

Ve městě jinak nic moc k vidění není, tak jen narychlo procházíme zdejším skanzenem, pak na net a nakoupit a frčíme dál do vnitrozemí Britské Kolumbie.

Kraj je již sice obydlenější, ale stále moc hezký, jsme už z těch nekonečných krás trochu unavení, tak je ignorujem a pouštíme si film.

V Princ George kupujem mlíko za přijatelnou cenu (1 galon, 2% / 4 CAD), protože předtím měli jen drahé. Jak jsme už delší dobu bez příjmů, postupně se z nás během léta opět stávají Češi. Ty jejich dolary, kterých jsme předtím měli plné kapsy, pro nás teď mají mnohem větší cenu a stále více přemýšlíme na čem ušetřit.

Za Princem je to jedna farma na druhé a pastviny oplocené, tak máme trochu problém najít pěkné místo. Přijatelných je tu spousta, ale máme před sebou už jen dvě poslední noci, tak chcem nějaké moc pěkné místečko s trávou a řekou.

Nakonec nacházíme nedaleko Hixon. Ohýnek rozděláváme už za šera, ale konečně po dlouhé době neprší, tak můžem fajně posedět.

501 km
Ondra K.

28.08. Den šedesátý

Dneska ráno jsme vstali a jeli celý den až do večera, tam, kde jsme spali. Cesta po Hwy. číslo 1 byla zase stráášně hezká, takže nic moc zvláštního.

646 km
Ondra B.

29.08. Den šedesátý první

Nastává naše poslední společné ráno. Měli jsme včera trochu problém sehnat místo na spaní, tak jsme nakonec vzali za vděk lesním kempem nedaleko Harrison Lake. Jsme už holt v obydleném kraji a na všech hezkých místech je civilizace.

Poslední kilometry před Vancouverem na nás všechny padá trochu sentiment. Je to tady fakt tak hezké a ten rok tady byl tak krátký…

Jsme doma. U Čechokanaďanky Aleny startujem trochu „uleželé“ auto Ondry s Monikou a pak se všichni přesouváme k Davidovi, kde náš výlet zakončujeme.

Můžeme si pogratulovat, přes všechny slasti i strasti to nakonec všecko dopadlo velmi dobře a přesně podle našich plánů. Za ty dva měsíce (USA+Alaska) jsme projeli skoro čtvrt světa, takže už nám zbývají jen ¾. J

Dík patří i našemu autu, protože to, co jsme s tím chudákem všechno dělali, bych žádnému mechanismu nepřál. Najeli jsme celkem 18 850 km, v prachu, po šílených silnicích, naložení k prasknutí a bez odpočinku. Náš vůz si z toho odnesl několik vzpomínek:

1, občas nenastartuje (jen čert ví, co s tou elektrikou je),
2, má každou pneumatiku jinou,
3, nefunguje tlačítko „over drive“ a v převodovce to cuká,
4, svítí oranžová kontrolka ABS a „Check engine“ (Čekovali jsme ho a je tam, tak je to dobré.),
5, od průjezdu Mohavskou pouští pozvolna opadává lak na pravých dveřích,
6, z Dempster Hwy. jsme si odnesli prasklé čelní sklo.
7, máme naražený stěrač od střetu s velkou sovou + nějakým hrabošem, co měla v zobáku.

Měl by jít do muzea, ale zkusíme ho FOR SALE.

Večer se všichni scházíme na našem oblíbeném místě na English Bay, je tam celá naše expediční skupina a přišla i Verča s Ondrou a Pítr s Davidem. Shrnujeme prázdniny i celý uplynulý rok našeho „working holiday“ pobytu. Bylo to nezapomenutelné! Někteří tu už zůstávají natrvalo, a ti co ne, se sem chtějí brzo vrátit, tak se domlouváme, že za dva roky se tu ve stejném složení zase všichni sejdem.

150 km
Ondra K.