Podnikl výpravy do Tichého oceánu, osídloval ostrovy v Oceánii.
MENDAÑA de NEYRA Alvaro (* 1541 nebo 1545, † 18. 10. 1595, ostrov Santa Cruz v Šalamounově souostroví) – španělský mořeplavec v Oceánii
Plavba, kterou jako první podnikl ÚV. N. de Balboa (1513), otevřela Španělům cestu k Tichému oceánu. K jeho dalšímu ovládnutí spělo budování opevněných osad na pobřeží Peru a bylo otázkou času, kdy se mořeplavci ve službách králů z Pyrenejského poloostrova vydají na objevitelskou cestu do jižního Pacifiku a budou hledat bájný jižní kontinent či říši, které před staletími vládl král Šalamoun. Navíc ji jeden ze španělských mořeplavců Pedro Sarmiente de Gamboa (asi 1532–1608) přizdobil indiánskou legendou o zmizelém pokladu jednoho z peruánských vládců. Připravil projekt výpravy za zmizelým bohatstvím a předložil jej v polovině roku 1567 guvernérovi Garcíovi de Castro.
Získal sice souhlas králova náměstka, ale nestal se vůdcem chystané výpravy. Guvernér jmenoval do jejího čela svého dvaadvacetiletého synovce Alvara Mendañu de Neyru, který před krátkým časem přišel ke strýcovu dvoru v Limě. P. Sarmiente se stal hlavním navigátorem expedice, která na lodích Almiranta a Capitani vyplula 19. listopadu 1567 z přístavu Callao.
Velmi rychle propluli Španělé západním směrem napříč Pacifikem; v prosinci 1567 propluli mezi ostrovy Phoenix a Tokelau a 15. ledna následujícího roku spatřili jeden z atolů v souostroví Tuvalu. Po dvou týdnech (1. 2. 1569) se dostali k okraji souostroví, jemuž dali Šalamounovo jméno v domnění, že objevili jeho zmizelou říši. S velkým úsilím se Mendañovi podařilo zabránit srážce s místními obyvateli a uvolnit napětí ve vzájemných vztazích, které vyvolalo Sarmientovo jednání při vyloďování.
Osídlování Šalamounových ostrovů
Španělé postavili malou loď, se kterou se plavili k dalším neznámým ostrovům (Santa Isabel, Guadalcanal), jež chtěl Mendaña proměnit v kvetoucí kolonie Jeho Veličenstva španělského krále. Od madridského dvora získal souhlas se svým projektem (1576) a začal připravovat přepravu prvních pěti stovek kolonistů na Guadalcanal a další ze Šalamounových ostrovů. Ke konečné realizaci bylo příliš daleko a španělská koloniální správa, zatížená bezpočtem osobních zájmů a vzájemných sporů vůdčích osobností, byla jen málo pružná.
Teprve v roce 1594 dostal Mendaña od místokrále v Limě k dispozici čtyři lodi, s nimiž měl na Šalamounových ostrovech vysadit první kolonisty. Byla mezi nimi i jeho choť Doňa Isabella. Hlavním kormidelníkem malé flotily byl ÚP. F. de Quirós, jeden z hlavních zastánců existence Jižního světadílu. Špatně organizovaná výprava vyplula 9. dubna 1595 z Callaa, zamířila do přístavu Paita a odtud do Pacifiku (16. 6.). Po měsíci doplula k ostrovu Fatu Hiva v Markézách a pokračovala k atolům Hiva Oa a Tahuata.
Půvabné ostrovy s bohatými zdroji potravy a zásobami vody se Španělům zalíbily. Barbarské chování dobyvatelů, kteří bez důvodu zabíjeli obyvatele ostrovů, kontrastovalo s představou o pozemském ráji. Pověsti o bohatství hledané Šalamounovy říše pak hnaly španělské kolonisty k dalším ostrovům. Čtyřčlenná flotila pokračovala 5. srpna 1595 v plavbě na západ. Dostala se k atolům Puka-puka v Cookově souostroví a Niulakita v souostroví Tuvalu (29. 8.). Hrozící vzpouru posádky odvrátil objev země na obzoru – byly to ostrovy Santa Cruz jižně od Šalamounových ostrovů.
Španělé, kteří se pokoušeli kolonizovat oceánské ostrovy, těžko snášeli tropické podmínky. Umírali na žlutou zimnici a současně se střetali s místními obyvateli, kteří nevěřili vetřelcům. V říjnu 1595 zemřel i A. Mendaña. Zakrátko přibyly další hroby a zbývající kolonisté upustili od plánu hledat a případně osídlit Šalamounovu říši a pod Quirósovým vedením se vydali k Filipínám. V únoru 1596 dopluly do Manily jen dvě lodi a teprve po dvou letech se dostal Quirós se svými druhy zpátky do Limy.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
