Altaj – rusko-mongolské pomezí

Již tři hodiny se řítíme stokilometrovou rychlostí v dosti opotřebovaném automobilu se zcela ojetými pneumatikami a téměř nepřetržitě se klepeme strachy. Řidič má zdá se trasu šestiset kilometrů po Čujském traktu, jak se nazývá ruská část silnice spojující města na horním Obu s mongolským Ulánbátarem, dostatečně proježděnou, ale pocit jistoty jeho jízda nevyvolává. Ručička tachometru neklesá pod 100 km/h a v té rychlosti řidič kličkuje mezi domácími zvířaty, která volně pobíhají po silnici. Nejtupější z nich jsou krávy – zírají, co se to na ně řítí, ale neuhnou. Do jedné jsme skutečně zlehka narazili. Kozy jsou opatrnější a inteligentnější, vždy na zvuk klaksonu ihned uskočí ze silnice. Zato prasata reagují dokonale nevyzpytatelně – po zatroubení se rychle rozběhnou kamkoli, i pod kola. Často otírám z čela krůpěje studeného potu, řidič totiž bere všechny zatáčky zásadně vnitřním obloukem a to i levotočivé v nepřehledném skalnatém terénu. Protijedoucí náklaďáky míjí odvážně stěží o 5 cm, přičemž do poslední chvíle směřuje Ladu přímo proti rychle se přibližujícímu vozidlu – kdo uhne: hra nervů. Naštěstí je Čujský trakt z 80 % asfaltka a jen 20 % činí prašná štěrková a značně děravá silnice. Automobil, projíždějící tyto kratší úseky, je za suchého počasí zdrojem obrovského neprůhledného oblaku prachu, takže potkat protijedoucí nákladní automobil je dosti nepříjemné. Hrůzu v očích začínáme mít poté, co se setmí, místní řidiči totiž zásadně nepoužívají reflektory, nýbrž pouze mlhovky! Zjišťujeme, že na Čujském traktu není doprava limitována dopravními předpisy a značením, ale silou vozu, nervy řidiče a štěstěnou. Počítáme chybějící kilometry této jízdy smrti, a když jednu hodinu po půlnoci je naše Lada-Niva před obcí Aktaš, děkujeme Bohu za přežití.

Svoboda

Takové bylo naše seznámení s republikou Altaj. Vylíčené hrůzy z cesty byly ovšem kompenzovány nádhernou horskou krajinou v okolí Čujského traktu. Naše cesta po tomto satelitu bývalého Sovětského Svazu teprve začínala. Během měsíční cesty jsme ovšem poznali, že stejný přístup, jaký mají řidiči k řízení, mají všichni obyvatelé k životu, přírodě, pořádku, architektuře i třeba státoprávnímu uspořádání – „jede se, dokud to jede, až to nepojede, taky nějak bude“. Republika Altaj vznikla v květnu 1992 z Gornoaltajské autonomní oblasti SSSR jako vyjádření separatistických tendencí oblastních funkcionářů. Přesvědčit lid, žijící v odříznutých horských údolích leckdy středověkým životem, že za jejich vlády bude lépe než dříve, nebylo jistě obtížné. Po několika letech rádoby samostatného života republiky Altaj nazývají samotní Altajci svou vládu „bandou duráčků“ (hlupáků) a vzpomínají, jak bylo za komunistů lépe. Pracovat nemuseli, chleba několikrát do měsíce v obchodě koupili a před Gorbačovem i vodka byla. Co více si přát. Na co jim je svoboda, když jejich republika je ekonomicky zcela závislá na Rusku. Že je to závislost vskutku existenční vyplyne z následujících údajů: počet obyvatel republiky Altaj je 198 100 (z toho v hlavním městě Gornoaltajsku žije 47 100 obyvatel), plocha republiky je srovnatelná s plochou Portugalska nebo Maďarska a činí 92 902 km2 (to znamená, že průměrná hustota osídlení není větší než 2,1 obyvatele na kilometr čtvereční), více než 90 % povrchu republiky Altaj tvoří hory. Necelá čtvrtina obyvatelstva republiky žije v hlavním a jediném městě Gornoaltajsku, zbytek je rozptýlen ve větších či menších horských vesnicích. 60 % populace republiky tvoří Rusové, 31 % jsou Altajci a třetí nejpočetnější Kazaši jsou zastoupeni 5,6 %. Altajci jsou původními obyvateli hor, kam přišli v dávných dobách ze sousedního Mongolska. Původní pastevecký (a do určité míry i kočovný) způsob života si zachovali zejména v oblasti travnatých horských plání na mongolském pomezí, kam jsme také jako do bývalého a dříve nepřístupného hraničního pásma SSSR mířili.

Země za horami

Nebylo to ovšem tak jednoduché. Do této „země za horami“ vede jediná cesta – přes horské hřebeny Altaje. Přišli jsme si tam ale na své. Horská tajga je nádherný a dokonale neprůchodný les – pastva pro oči a duše přírodovědců. Džungle z polámaných kmenů sibiřských modřínů a smrků je doplněna bohatým a velmi hustým keřovým podrostem, mračna komárů a od jejich bodání oteklý obličej, balvaniště střídající se s močály, kde se boříme po kolena, vyhořelý úsek tajgy, který nelze projít bez toho, že člověk vypadá jak horník z uhelných dolů, přítoky ledovcových řek, které je třeba přebrodit – poznání, jakou má voda sílu. Ale také koberce lesních kytek (sibiřský střevíčník, pivoňky, kosatce, rojovníky ….), krotcí jeleni marali, pruhované zemní veverky burunduci, stopy a pach medvěda a nepopsatelný pocit člověka, vstupujícího do chrámu dosud zcela nenarušené přírody. Po týdnu bloudění tajgou a hledání cesty tam, kde žádná nebyla, jsme vystoupali nad horní hranici lesa a upřímně si oddechli. Tajga si sice zcela získala naše srdce, ale byli jsme rádi, že ji máme za sebou.

To ale nebyl konec obtížím. Na jižní stranu Altaje se dá dostat jedině přechodem silně zaledněného hlavního hřebene. S tím ovšem počítáme a v batozích si neseme horolezeckou výbavu. O to těžší naše zavazadla jsou. Navazujeme se tedy na lano, na pohory připevňujeme mačky a do rukou bereme cepíny. Přechod zaledněného sedla není sice technicky příliš obtížný, ale trhliny ve strmém ledovci mohou být nebezpečné. Dosahujeme zde nejvyššího bodu naší cesty a to kóty 3600 m. Kdybychom však chtěli stanout na nejvyšší hoře republiky Altaj i stejnojmenného pohoří a celé Sibiře, museli bychom vystoupat ještě téměř kilometr výše. Bělucha (altajsky Ak-Sjumer) totiž měří 4506 metrů.

Hosty v jurtě

Teprve nedaleko mongolských hranic se charakter hor podstatně změnil. Ostré skalnaté štíty tu nahrazují zvlněné travnaté pláně s velkým množstvím větších i menších jezer. K jihu obrácené údolní svahy jsou zcela vyprahlé a porostlé řídkou polopouštní vegetací. Tady také poprvé potkáváme domorodé Altajce. Bydlí v jurtách – kruhovitých pasteveckých stanech. Jurta je tvořena proutěnou kostrou, kterou pokrývají zfilcovatělé ovčí houně převázané koženými řemínky. Z vrcholu kuželovité střechy trčí krátký komín. Do jurty, která bývá postavena v závětří za terénní vlnou, se vstupuje jediným vchodem tvořeným dřevěnými dveřmi na kožených závěsech. V blízkosti bývá ohrada pro kozy a vždy okolo pobíhá nebo si hraje houf ušmudlaných leč roztomilých Mongolčátek. Během naší cesty jsme narazili přibližně na dvacet těchto pasteveckých příbytků, ale ne vždy se nám podařilo se s domorodci spřátelit. Altajci jsou totiž značně nedůvěřiví. Nabídnutá cigareta, žvýkačka či baseballová čepice však většinou roztáhne ústa do úsměvu i největším mrzoutům. Své jistě hraje i oboustranná zvědavost. Stydlivě nás zvou k prohlídce svého obydlí.

Vstupujeme do jurty a zíráme na ten nečekaný vnitřní svět, tak ostře kontrastující s okolními drsnými horami. Téměř po celém obvodu stěn stojí postele a lůžka, za nimi visí barevné koberce bohatě zdobené ornamentálními vzory. Středu vnitřního prostoru jurty dominují kamínka, na jejichž plátech se v litinovém hrnci vaří nejspíš dnešní oběd. Naproti vchodu stojí na podlaze z udusané hlíny nízký stoleček s porcelánovými miskami na čaj, misky jsou bohatě zdobené rostlinnými motivy. Za stolkem visí gobelín, na něm jsou připevněny hodiny a trhací kalendář. S údivem zjišťujeme, že datum i čas odpovídá skutečnosti a že tedy naše domněnka o tom, že Altajci žijí jednoduchým životem jaksi „mimo čas“, byla mylná. Usedáme na přehoz jedné z postelí, hladíme si čerstvě narozené bečící jehňátko a očekáváme, co se bude dít. Hospodář, který uměl trochu rusky, zašel za stěnu z koberce do jakési spižírny a donesl „nastajáščij altajskij kepfir“. Popisovat chuť té lahodně kyselé mléčné sraženiny nelze. Bylo to něco! Kupodivu na nikom nezanechal litr požitého kefíru žádné zdravotní následky.

Poslední den

Zvlněnou mongolskou krajinou s osamělými skalisky, jezery a meandrujícími potoky sestupujeme v následujících dnech do sníženiny mezi horami nazvané podle jedné ze zdrojnic Obu – řeky Čuji – Čujská step. Všude se pasou stáda dvouhrbých velbloudů a dlouhosrstých jaků. Občas vyniká v celkově plochém reliéfu krajiny osamocené návrší s nevelkou dřevěnou ohrádkou na samém vrcholku. Jsou to hroby. Plůtek brání přístupu pasoucímu se dobytku k jednoduchému kamennému rovu, pod kterým nebožtík navěky spí. U jeho hlavy je v ohrádce zaražen zašpičatělý kůl s vyrytým jménem a dvěma letopočty. Žádný kult hrobů jako v našich krajích, žádné udržování pomníků. Po smrti jsou ostatky zakryty kameny na vrcholku kopce, aby měl mrtvý výhled do kraje a také aby zůstal všem na očích. Tím život končí a pozůstalé již nečekají vůči němu žádné povinnosti.

Poslední ráno v horách nás budí zemětřesení. Lehce otřeseni vylézáme ze stanů pokrytých jinovatkou. Je sice konec července, ale léto ve vnitrozemí horské Asie trvá jen chvíli. Zato zima je tady pravou vládkyní – chladný vzduch z okolních hor stéká právě do sníženiny Čujské stepi a tak průměrné lednové teploty zde dosahují mínus 32oC a absolutní teplotní minimum je -62oC. V chladném větru docházíme k Čujskému traktu, je to jediná spojnice s civilizací. U silnice stojí pár dřevěných domků vyrůstajících z bláta a špíny, okolo nich pobíhají prasata, kozy a spousty psů. Jsme hladoví, protože během měsíční cesty jsme zásoby jídla vyčerpali. Proto lačně vstupujeme do „obchodu“ s potravinami. Kolena nám toho dne úlekem a zklamáním poklesla celkem dvakrát. Poprvé právě v obchodě, když s kručícími žaludky zíráme na prázdné regály s jediným zbožím – pytlíky jako kost tvrdých preclíků, jimiž si v následujících hodinách vylamujeme naše paradentické zuby. Podruhé, když stopujeme u Čujského traktu, kudy projedou tak tři auta za hodinu, a naráz nám zastaví známá Lada-Niva a povědomý obličej řidiče nám nabízí odvoz zpět do civilizace.

Text: Vladimír Lemberk

Převzato z http://lemberk.vcm.cz